O troskách a lidech

dvacet čtyři - subjekt čtyři

___

Demons - Imagine Dragons

___

zápis dvacátý čtvrtý

úterý / dvacátý druhý listopad / nepodstatné / v rohu

subjekt 4

„Já... já... já jsem prostě v prdeli."

Netají se svým strachem. Nezáleží mu na tom, že to lidé budou vědět. On od nich většinou stejně uteče rychleji, než aby si ho stačili třeba jen všimnout.

Ale tají se svým největším strachem. Snaží se nedat najevo, koho z lidí se bojí ze všech nejvíc.

Snaží se nedat najevo, jak moc se bojí sám sebe.

Protože to, co ho ničí, nejsou ostatní. Je to jeho vlastní mysl.

To je to jediné, co ho může opravdu zabít.

A před tou nedokáže utéct. Před ní ho častokrát nedokáže ochránit ani roh, ani temný kout. Jeho mysl na něj doráží pořád. A on neví, co od něj chce. Neví, jestli má zešílet nebo zemřít.

Sedí v rohu, zavírá oči a neví, jestli šílí nebo umírá. Většinou oboje najednou.

Snaží se přestat myslet, protože mysl je vrah a myšlení je vražedná zbraň. Pokouší se o to, dokud je ještě čas. Jenže někdy to nestihne.

Občas je už moc pozdě a on přemýšlí a jeho mysl se raduje a sílí a on má pocit, že se uvnitř něj vytváří velká díra, která polyká věci, které dřív snad byly podstatné. A pak ta díra zmizí a zbyde tam jen černo a prázdnota.

Někdy se snaží křičet o pomoc. Chce dát někomu vědět, chce si před někoho kleknout na kolena a prosit ho, aby mu pomohl, aby ho vytáhl na světlo. Jenže většinou křičí jen ve své hlavě, a ta mu pomoct odmítá.

A pak je moc pozdě. Černo a prázdno není jen uvnitř něj, je i kolem. Pohltí ho a on se nedokáže bránit. Už na to nemá sílu.

V tu chvíli ví, že zase prohrál.

Dnes je pozdě.