O troskách a lidech

dvacet tři - subjekt pět

___

Stressed Out - Twenty One Pilots
(já si to nemůžu odpustit, fakt, vždyť sakra vyhráli a sakra bez kalhot)

___

zápis dvacátý třetí

neděle / dvacátý listopad / dopoledne / na hřišti u domu

subjekt 5

„Vyčerpaná."

Přežívá to kvůli ní, nebo si už na jejího tátu jednoduše zvykl po těch letech, co tu strávil, takže mu nevadí tu být?

Těžko říct, nikdy ten jeho strach tak úplně nepochopila. Vadí mu i jeho vlastní rodiče? Vadí mu i ona? Vlastně ale odpovědi znát nepotřebuje. Ví, že tu pro něj zkrátka musí být, a doufá, že ho nezklame.

Teď se na něj ale nemůže tolik soustředit. Teď má za úkol nezklamat svého otce, který se na ni dívá tím svým nadějným pohledem. Vždy, když tenhle výraz vidí, jako by ji začal stahovat dolů další kámen. Ona ale musí bojovat a zůstat na nohou.

Táta na ni křičí, ať se snaží, ale ona je s míčem naprosto neschopná. Nechce ale, aby začal litovat, že neměl raději syna, kterému by basketbal šel určitě lépe, tak to pořád zkouší.

Pořád a pořád a pořád.

Všude kolem ní se ozývá křik jejího táty, který se jí snaží poradit. Zdá se jí to, nebo začíná znít otráveně, protože jeho dcera je zjevně úplně bez talentu?

A stále se jí to nedaří a nedaří a nedaří.

Kdesi hluboko uvnitř sebe má nejspíš někde uzamčenou informaci, že na téhle hře nezáleží zase tak moc, že by se měla spíše bavit. Ale ten zámek, co ji chrání, nelze překonat, takže ta informace jí zůstává zatajena.

Proto to pořád zkouší, přeje si, aby nevypadala hloupě a úplně nešikovně, protože na názoru ostatních záleží. Protože je nesmí zklamat.

Záleží přece na názoru ostatních a záleží na něm všude a vždy, ne?

Její táta nakonec mávne rukou a vrátí se do jejich domu naproti přes ulici. Ona tam chvílí stojí a vypadá vykolejená a ztracená.

Když se konečně dokáže pohnout, jde si sednout k němu. Bojí se, že tak nějak jako by zklamala i jeho, přestože on tu hru pravděpodobně ani nevnímal, jenom seděl v koutě a zíral před sebe. Stejně je ale ráda, že je tu.

„Už zase se všechno kazí," oznámí mu a otře si oči rukávem. Neví, jestli má čekat odpověď, ale on ji nezklame. To on nikdy.

„To mi povídej."

Chvíli mlčí a každý z nich se v hlavě zabývá svými strachy a problémy, o kterých ten druhý sice ví, ale zároveň o nich vlastně nemá ani ponětí.

„Přeješ si někdy zpátky dětství, kdy nebylo nic komplikované? Chci říct, že vím, že i tenkrát jsem měla spoustu potíží, ale vlastně to musel být bezproblémový čas, ne? Co může trápit děti?"

Ovšem ve skutečnosti i děti mají problémy, přestože jde častokrát o věci, které by se ostatním jevily jako blbosti. Avšak když je to pro ně důležité, nemělo by se to brát na lehkou váhu, ne? I když se to ostatním nezdá, pro ně je ten problém opravdový.

„Mě trápila existence jiných dětí," odmlčí se a v jeho očích je cosi děsivého, „teď se k tomu ale přidalo i spoustu dalších věcí. Hm. Nejspíš bych ho chtěl zpátky."

Ale zřejmě ano, teď mají těch problémů víc. Neví, jestli jsou stále tak opravdové, ale cítí, jak kolem každého z nich staví vysoké zdi.