O troskách a lidech

dvacet pět - subjekt pět

___

Heavydirtysoul - Twenty One Pilots

___

zápis dvacátý pátý

pátek / dvacátý pátý listopad / večer / venku, topící se ve vzpomínkách

subjekt 5

„Nevím, jak se mám. Já už jenom nechci nikoho dalšího zklamat. Prosím."

Tak nějak tuší, že on je na tom pořád hůř a hůř. Že někde uvnitř pomalu umírá. A ona se mu snaží pomoci, opravdu, ale jen umírá společně s ním, protože se jí to nedaří.

Nedokáže ho chytit, když padá dolů, a bojí se, že jednou, až dopadne, ho nebude schopná zvednout. Zklamala ho a znovu ho zklame.

Ale uvědomuje si, že on možná není tím, kdo je kvůli ní zklamaný nejvíce. Je tu člověk, kterého zklamala ještě více, mnohem více.

Ona.

Ne ona teď. Teď je na svá zklamání tak zvyklá, že už sama sebe vlastně zklamat ani nemůže. Ale ona tenkrát. Ta malá holčička, kterou kdysi byla. Ta malá holčička, která možná měla nějaké problémy, ale byla šťastná.

Malá holčička, která znala i jiné barvy než jen černou.

Holčička, která věřila, že svět je pěkné místo. Která dokázala přijmout, když nedokázala všechno to, co po ní ostatní chtěli. Která místo slz rozdávala úsměvy.

Nevinná holčička, která věřila ve svou budoucnost a viděla jen to nejlepší. Byla šťastná a přála si být šťastná i nadále.

Tu zklamala ze všech nejvíc.

Její úsměvy změnila v pláč, štěstí ve strach. Představu budoucnosti nabarvila načerno a odepřela si všechnu radost. Zklamala ji, nedala jí všechno to, co si ta malá holčička zasloužila.

Ráda by to všechno napravila, opravdu si to přeje. Ale není si jistá, jestli je to možné. Bojí se, že jednou nejen nebude schopná zvednout jeho, ale že už nezvedne ani sama sebe.

Nezvedne tu holčičku v ní, nezvládne ji oživit.

A její svět je a bude dále černý.

Nerada si to přiznává, ale možná... možná by taky potřebovala někoho, kdo by se pokusil zvednout ji. Kdo by ji nechtěl zklamat. Kdo by jí pomohl se zachránit.

Protože ona i ta holčička v ní zachránit potřebují.