O troskách a lidech

jedenáct - subjekt nedefinovaný

___

I Lived - OneRepublic

___ 

zápis jedenáctý

pondělí / pátý prosinec / dopoledne / ve škole

subjekt neurčitý; odpovědi náleží subjektům 1, 2, 3

„Nemůžu se cítit špatně, když se dívám na něco tak krásného. Jenom zlomeně. Zlomená, to jsem dost."

„Nezajímá mě to."

„Sakra, já bych rád věděl, jak se cítím, rád bych věděl, co cítím, rád bych věděl, jestli vůbec něco cítím. Ale nejde to, neumím to."

Občas se čas zastaví. Písnička přestane hrát, hlasy zmlknou, město utichne. Neuvědomíme si to. Žijeme dál, aniž bychom to zaregistrovali. Nebo přežíváme.

Ale tyhle chvíle tu jsou. Jsou to okamžiky změny. Zvratu. Zlomu. Vybíráme si jiný směr, jinou cestou, jiné způsoby, jiné důvody. Přestáváme být tím člověkem, kterým jsme byli před vteřinou. Možná naše změna spočívá v tom, že toho člověka konečně začínáme chápat a milovat. Možná nenávidět. Možná vůbec nejsme člověkem.

Není malého zlomu a není velkého zlomu. Není postupné změny a není okamžité změny. Vždycky je to jenom krok vedle, dopředu, dozadu.

Nezáleží na tom, v čem přesně ten zvrat spočívá. Důležité je, že nás to mění. Sundaváme si jedny brýle a nasazujeme si jiné. Místo růžových si bereme černé. Naše tělo sílí, slábne, rozpadá se, slepuje se.

Uvědomění je zlom. Můžeme si uvědomit, že jsme milováni nebo že milujeme. Že jsme nenáviděni a že nenávidíme. Že děláme všechno najednou.

Přijetí je zvrat. Můžeme přijímat lásku a nenávist a všechna svá chybná rozhodnutí a všechna svá správná rozhodnutí. Můžeme přijmout sebe, můžeme přijmout ostatní.

Rozhodnutí je změna. Můžeme se rozhodnout něco udělat se vší tou láskou a nenávistí. Můžeme konat dobro a můžeme konat zlo. Jedno ale neexistuje bez druhého.

Pochopení je všechno. Můžeme pochopit, k čemu to všechno vlastně je. Můžeme pochopit, jak je svět krásný a zkažený, jak jsme my krásní a zkažení. Můžeme svým činům dát opodstatnění.

Zvraty, zlomy, změny, všechno tohle dohromady se nedá přesně popsat. Všechny tyhle okamžiky zastavení času se různí a přitom jsou stejné. Píší je svět a život a my je poté upravujeme a opravujeme.

I jejich chvíle zastavení se už začaly psát. A že jich nebylo málo. Protože trosky i lidé se stále mění. Měníme se, abychom mohli dávat ještě více lásky a nenávisti, abychom byli ještě krásnější a zkaženější než předtím. Změna je život.

A my chceme žít. I oni chtějí žít. Všichni si v duchu přísaháme, že žijeme, žili jsme a žít budeme. I když oni o tom možná ještě nevědí a my o tom možná ještě nevíme, ve skutečnosti chceme prožít každou sekundu, ochutnat každou bolest a prožít každý ten okamžik zastavení.

Zlom přichází.

A město utichne.