O troskách a lidech

deset - subjekt dva

___

Second Chances - Imagine Dragons

___

zápis desátý

pátek / druhý prosinec / večer / v obchodním centru

subjekt 2

„Moje nálada je fakt rozmanitá, jenom ne vánoční. Má v dnešní době ještě někdo vůbec šanci na vánoční náladu?"

Přechází od výlohy k výloze a prohlíží si, co mu obchody nabízí. Slev je tam spoustu, jedna větší než druhá, ale nevidí nic, na čem by tu slevu chtěl uplatnit. Nic, co by se zdálo jako vhodný dárek pro ni.

Jenže on už si vlastně ani není jistý, jak by měl ten vhodný dárek vypadat. Zdá se mu, že už o ní téměř nic neví. Jako by to u nich bylo přesně naopak, než to být má - místo toho, aby se s každým okamžikem stráveným spolu stále více a více poznávali, jako by o sobě spíše všechno postupně zapomínali.

Nediví se tomu. Všechen společný čas, kterého je i tak pomálu, tráví buď mlčením, nebo podivnými řečmi, které vedou odnikud nikam. A sem tam polibky, přestože ne tak hladovými a vášnivými jako dříve. Spíš... odevzdanými.

Vždycky tvrdil, že by nedokázal zapomenout její jméno, i kdyby se ho na něj zeptali třeba celých dvacet let po jejich rozchodu. Teď si ale dokáže představit, že i to se za chvilku z jeho mysli vytratí jako všechno ostatní o ní.

Jako by si její postupně vytrácející se chuť do života s sebou brala i všechno ostatní související s její osobou. Památky. Vzpomínky.

Možná... možná se z ní jednoduše nevytrácí chuť, ale život sám. A okolí se podle toho zařizuje. Chová se, jako by ona skutečně zemřela, ne jenom jaksi duševně, ale opravdu se vším všudy.

Co přichází po smrti člověka vám blízkého? Odmítání si to připustit. Boj. Upadání do depresí, možná. Ztráta naděje. To všechno on už má nepopiratelně za sebou.

Ale je tu ještě jedna věc, která musí záhy po těch ostatních také přijít. Totiž smíření. Možná bolestivé a nechtěné, ale neodvratné a konečné.

A on se s tím nechce smířit. Nemůže se s tím přece smířit. Nedokáže ji doopravdy takhle definitivně pohřbít.

Jenže lidé to, co nejvíc chtějí, většinou obejdou obloukem a spokojí se s tím, co nechtějí, to, co nemůžou, dělají zpravidla, a to, co nedokážou, nakonec pokoří se zápalem sobě vlastním, třebaže je to má zahubit.

Zbývá zjistit jen jediné - jak je tomu u trosek?

Protože on by ji přece jen tak nepohřbil. Nedovolil by životu, aby ji nadobro opustil.

Snad.

Když ono by to bylo o tolik snazší, kdyby ho nechala, aby se opravdu ztratil s ní...