O troskách a lidech

čtyři - subjekt tři

___

We Don't Have to Dance - Andy Black

___

zápis čtvrtý

čtvrtek / desátý listopad / pozdě večer / v klubu

subjekt 3

„Běžel jsem, pokazilo se to a já najednou ležel. A nezvedl se. Nějak takhle se cítím."

Svět je plný lidí s růžovými brýlemi na očích. Popravdě jsou to častěji spíš pásky na očích. Pásky, přes které není vidět nic. Jsme samou láskou slepí.

Ale občas je fajn být slepý.

Kamkoliv se podívá, všude se na sebe vášnivě tisknou dvojice, šíleně se líbají nebo se s chtivostí v očích společně vytrácejí do temných zákoutí a na toalety. Nejde moc dobře rozeznat, zda za to všechno může alkohol nebo opravdové city. Jemu je to ale jedno. Soustředí se jen na to, jak se na sebe ti lidé dívají. Slepě a s chtíčem.

Užívají si, zatímco on přemýšlí, proč je jeho svět bez lásky. A mračí se. Jako vždy.

Neumí milovat a neumí být milován. A snaží se přijít na to, proč tomu tak je.

Snaží se na to přijít každý večer každého týdne jeho zatraceného života. Pokaždé na tom samém místě, s tím samým pitím v ruce. A pokaždé ho jeho myšlenky začnou unavovat po prvních pěti minutách.

Pomalu očima přejede výběr dnešního večera. Pár těch holek už zná, ale několik jich vidí úplně poprvé. To je dobře. Neví, jestli jsou ty známé tak moc opilé, aby znovu vytrpěly jeho společnost a pak se musely spokojit jen s jedním polibkem, který je sice dlouhý, zato naprosto bez vášně.

Možná měl zůstat doma. Nenávidí lidi. Ale přesto tady každý večer opakuje to samé. Nikdy doma nezůstane.

Jeho oči se na chvíli zastaví na ní. Na té, která na něj včera v jídelně málem vyklopila svůj tác s jídlem a teď sedí v opačném koutě místnosti. Zamračí se ještě víc. Možná, možná že s ní by si rozuměl. Má stejně prázdný výraz jako on. Vypadá, že ji život stejně nebaví.

Za okamžik zavrtí hlavou. Ne. Tahle troska se od něj liší. Také má na očích kvůli lásce brýle, třebaže ty její budou spíš černé než růžové.

A tak se zvedne a vyrazí mezi lidi. Najít si někoho, s kým to může chvíli táhnout dnes večer. Koho může políbit a pak odkopnout.

Pokaždé si potichu opakuje, že je to proto, aby i ostatní na chvíli pocítili tu prázdnotu, aby věděli, jak mu je.

Otázkou je, zda se ve skutečnosti jen nesnaží najít člověka, díky kterému mu už takhle nikdy nebude.