O troskách a lidech

třináct - subjekt dva

___

House of Gold - Twenty One Pilots

___

zápis třináctý

neděle / jedenáctý prosinec /  jedna z mála chvil spolu / někde

subjekt 2

„Jsem zmatený."

Zírá na ni a v tom pohledu se odráží všechna něha a pochopení a štěstí a láska světa. Jenže když se do těch očí zadíváte hlouběji, odhalíte a prozkoumáte ten vesmír, co se za nimi skrývá, zjistíte, že je toho tam mnohem víc. A už to není tak pěkné.

Dívá se na ni s něhou a zlostí, s pochopením a ublížením, se štěstím a smutkem, s láskou a nenávistí. Neví, co cítí, neví, co chce cítit, a neví, co by měl cítit.

U ní je to jednodušší. Její oči toho skrývají podstatně méně.

Není v nich nic.

Jedny oči se vpíjejí do druhých, tiše zpívají své žalostné písně, pláčou pro sebe navzájem.

Má to všechno vůbec cenu?

„Je mi to líto," pronese nevýrazným hlasem po té nekonečné chvíli ticha, která byla stejně moc krátká na to, aby si jeden druhého dokázali prohlédnout.

„Ty za to... Není to přece... To je v... Uhm," odmlčí se a potřese hlavou. Nedokáže to vyslovit, ačkoliv by chtěl. Nemůže za to. Není to její vina. Jistým způsobem je to přece v pořádku. Z lidí se stávají trosky, z trosek zase lidé. Jedni ubližují druhým, druzí zase jiným, nikdo nechce, ale každý to dělá.

Chápe to, rozumí tomu. Ale nedokáže jí říct, že to nevadí, že je všechno v pohodě a ona za nic nemůže. Protože to vadí.

Rukama se chytí za hlavu a začne se tahat za vlasy. Vypadá frustrovaně.

V jejím pohledu se cosi změní. Ve stěně ničeho se objeví malá prasklinka, z níž začne prosvítat světlo něčeho, které se rychle dostane až k jejím očím. Prázdnotu nahradí náznak strachu.

„Co bys pro mě udělal?" zašeptá, zatímco si zatíná nehty do dlaní. Udržet se je těžké.

Zdá se, že ho tím překvapila. Okamžik na ni jen mlčky zírá s pootevřenou pusou, ale vzpamatuje se a začne ze sebe sypat věci, které ho v hlavě nejspíš pronásledovaly poslední týdny.

„Cokoliv. Doprdele cokoliv. Co bych pro tebe mohl udělat, to bych udělal okamžitě, co bych nemohl, to bych udělal stejně. Ničí mě představa, že pro tebe nemůžu udělat nic. Že je prostě konec.

Odešel bych s tebou pryč z tohohle města. Slíbil bych ti věčnost. Opustil bych všechno. Vlastně, je to trochu ironie, ale opustil bych i tebe, kdyby to bylo to, co chceš, kdyby to znamenalo, že budeš šťastná. Protože to je to jediné, co chci já.

Ať budeš chtít cokoliv, vždycky to udělám. Cokoliv, slibuju. Vždy."

Tohle by ji mělo potěšit. Myslel každé své slovo vážně, o tom se nedalo pochybovat. Když tohle není krásné, pak co?

Po tváři jí steče jedna osamělá slza, jediná, která se dostala skrz tu malou prasklinu v ničem, naplněná něčím. Nesetře ji. Ta slza je projevem toho, že ještě žije.

„Toho jsem se obávala," pronese nakonec odměřeným hlasem, a přestože je na ní vidět, že se snaží to neudělat, odvrátí hlavu, aby neviděla jeho zmatený výraz.

A aby zase on nemohl vidět, že ta slza asi nebude tak samotná. Že oni dva jsou možná o kus osamělejší.