O troskách a lidech

dvacet sedm - subjekt čtyři

___

Apologize - OneRepublic

___

zápis dvacátý sedmý

pondělí / pátý prosinec / ráno / před školou

subjekt 4

„Cítím, že bych raději necítil."

Pomalými kroky míří ke škole, ale ví, že dovnitř se nedostane. Něco mu v tom brání. Jako by tam byla velká neviditelná zeď, skrz kterou nemůže projít.

Ale možná ta zábrana není před ním, ale v něm.

Udržuje pohled na zemi, protože tak je to bezpečnější. Vždycky se dívá jen na zem. Kdyby vzhlédl, mohl by s někým navázat oční kontakt nebo by mohl vidět něco, co by ho vyvedlo z míry, nebo by mu mohla do očí spadnout děšťová kapka a vypadalo by to, že brečí. Nic z toho si nemůže na místech, jako je škola, dovolit. Přestože zrovna neprší.

Nejraději by okamžitě utekl, ale potřebuje ještě něco zařídit.

Ví, že tu někde je. Ví, že se po něm dívá, snaží se ho najít. Stačí jen počkat, až si ho všimne.

Nakonec k němu přijde. Protože ona vždycky přijde. On odchází a ona se ho pokouší najít a on ji nechá, i když by bylo mnohem lepší, kdyby se navždy ztratil.

Ale je mu jasné, že ona by to brala jako své pochybení. A přitom je všechno jeho chyba.

„Přišel jsi." V jejím hlase zní úleva. Nemá tušení proč.

„Jdu zase pryč." Pořád se přitom dívá na zem. Nerad se jí dívá do očí. „Jen mě zajímalo, jestli nechceš jít se mnou."

Tuší, že ji to šokovalo. Vždy ji zraňuje, pokud se jí neozývá, ale nechává ho samotného, protože on si to tak přeje.

A on si to tak přeje, protože to potřebuje. Aspoň má dojem.

Jenže ona to možná potřebuje taky.

„Já ne-..." odmlčí se. Určitě to potřebuje. „Já nemůžu. Víš to."

Něco nesrozumitelného zamumlá. „Protože kdybys jednou nejdřív myslela na sebe, všechno by se přece zkazilo."

Jeho slova ji nejspíš bolí, ale jeho to bolí taky. Všechno ho to bolí a ještě víc věcí ho určitě bolet bude.

Ale na světě musí být jen omezené množství bolesti, ne? Jednou musí přestat přibývat a začít ubývat. Možná když jí teď oba schytají více, postupně to zase začne bolet méně. Jeho proto, že začne pomalu umírat. Ale ji, ji by ta bolest mohla prostě pomalu začít opouštět.

„Promiň."

Dobře, tak by asi nemohla. Nemohla, když ona ji v sobě dál drží. Nebo nechává ten strach, aby ji tam dál držel.

Konečně vzhlédne. Jeho pohled je studený, stejně jako jeho nitro. Ale tu prázdnotu vystihnout nedokáže.

„Na omluvy už je docela pozdě." Otočí se, ovšem místo toho, aby udělal první krok pryč, jen nakopne kamínek. „A hlavně je adresuješ špatnému člověku."

A jde pryč. A uvnitř přitom pomalu umírá.

Protože on ji potřebuje. Jenže ona, ona se také potřebuje.

A na omluvy už je moc pozdě.