Avengers a nadpřirozeno

× 2 ×

Stefany si to sebevědomě kráčela do budovy a v tu chvíli jsem si uvědomila, že stěhování pro mě přišlo vniveč. Jediná věc, na kterou jsem se ze stěhování těšila, bylo to, že mě nikdo nebude znát a možná si najdu kámošky. No, Stefany tohle pošle pěkně do háje.

Chtělo se mi brečet, ale přeci si nemůžu poškodit můj make-up. Stejně jako můj otec. Každé oko namalované jinak, řasenka a další kraviny.

Tak fajn...

Uhladila jsem si sukni a šla též do budovy, tam nás nahnali do nějakého sálu. Slyšela jsem šepot kolem mě na mou osobu. Klasika...Nemohu se přeci divit, pro ostatní jsem byla vždy divná. Co je ale špatného na tom být svá?

Pak nás poslali do tříd. Naše třída byla v druhém patře úplně někde vzadu.

Rychle jsem si sedla do zadní lavice u okna. Francis mi seskočil z ramene na onu lavici a smutně se na mě díval. Nejspíš už ví, že nebudu oblíbená. Taky kdo by se semnou chtěl bavit.

Jen se pousměju a začnu ho škrabkat za uchem. Začal slastně vrnět. Do třídy pak vešel docela mladý chlap.

„Dobré, třído. Jsem váš třídní!" usmál se na nás a napsal své jméno na tabuli.

Tohle, že má být můj třídní? Tak to já jsem v tom případě královna Alžběta...

„Tak, mé jméno už znáte, teď bych byl rád, kdybyste se představili mě a ostatním tady. Ty" ukázal na dívenku v první lavici mé řady „Začni" usmál se na ni.

Dívenka se postavila a začala mluvit. Nějak jsem to nevnímala, jen jsem hladila Francise a koukala z okna. Přemýšlela jsem o všem a o ničem, a tak jsem ztratila pojem o čase.

„Haló? Jseš tady?" lusknul mi někdo před očima. Vylekaně jsem se na něho podívala. Byl to učitel a zvláštně se na mě díval, tak jako ostatní. „Už jsem si málem myslel, že si spala..." usmál se. Pak překvapeně otevřel pusu.

„Jé, co to je za chlupáčka?!" vyjekl pak a vzal si Francise do rukou. Ten byl jak opařený. Nebyl nijak zvyklí na cizí doteky. Jen na mé a mého otce.

„Víš, že se sem nesmí nosit zvířátka?" pozvedl obočí a se smíchem Francise položil na lavici. Ten mi hned vylezl na rameno. Klepal se.

„Vystrašil jste ho" podotkla jsem tiše a pohladila Francise na hlavě.

„Promiň. Teď bych byl ale rád, kdyby ses nám představila" usmál se na mě. Polkla jsem a pomalu se postavila. Cítila jsem, jak na mě spadly všechny pohledy, což mě znervóznělo ještě více.

„Panebože! Ty mě sledovalas až sem?! Seš cvok!" ozval se její otravný hlas. Koukla jsem se na ní. Hnusná jako vždy. Jako velkej růžovej bonbon.

„Jako bych o to stála" zamumlala jsem si, ale nejspíš to bylo slyšet, protože nejbližší lavice se zasmáli.

Tak jsem o sobě začala povídat, a když už jsem byla u konce, chtěla jsem si sednout, ale zarazil mě Bonbon.

„Zapomněla si říct, že jsi ty a tvůj otec cvoci, kteří utekli z blázince!" prskla a pak se jedovatě zasmála.

Zamračila jsem se na ni a chtěla jí něco říct, ale všimla jsem si, že se k ní blíží Francis. Mlaskla jsem. Nebyla jsem zvědavá na nějaký její vysoký ječák.

„Francisi! Ke mně, nebo to řeknu otci!" vyjekla jsem. Ten se ihned zastavil, otočil se a s pištěním cupital ke mně. Ne, že by se Francis otce bál, ale otec by si z něho udělal panenku na náš čajový dýchánek. A to už nikdy nechce zažít.

Uvelebil se mi na rameni a já si sedla. „Tak fajn. To bylo zajímavé" vydechl učitel a seznamování pokračovalo.

◊◊◊◊◊◊

Už je polovina roku a já, jak jsem si mohla myslet, jsem dosti neoblíbená. Bonbon jim nakecal bůhví co, a mě si teď za to dobírají. Různě mi nadávají, smějí se za můj styl oblékání a podobně. Dokonce už došlo i k šikaně.

Pak je tu téma na moje vlasy. Někdo říká, že jsem si je přebarvila, abych byla zajímavá, někdo zase, že je to paruka.

Pak došlo k tomu, že si myslí, že jsem se dala tetovat. Jenže to je moje mateřské „znaménko", které má i můj otec. Dokonce i o mých očích tvrdí, že to jsou čočky.

Jen abych vysvětlila. Jedno oko je zlaté, a to druhé zelené. Zlaté mám po otci a zelenou prý po matce, která mi umřela v mých šesti letech. Ale to jsme odběhli.

Francis se mnou i nadále chodí do školy. Třídní mi to dovolil. Nechápu sice proč, ale nijak si nestěžuji. Nebýt Francise, asi bych se v té škole zbláznila. Je to totiž můj jediný kamarád a opora, kterou v tomhle blázinci potřebuji.

Zrovna jsme měli matematiku a já znuděně koukala z okna, když učiteli někdo zavolal. „Ano...ano...Dneska?... Už teď?... Dobře..." položil mobil a dál se věnoval učivu.

Kdo mu asi tak volal?

„WALESOVÁ! Dávej kruci pozor! Nebudu to opakovat dvakrát!" ozval se křik a následně mě trefila křída do čela. Sykla jsem a promnula si ho. Pak už jsem ji jen kreslila obrázky do sešitu. Matika nikdy nebyla má silná stránka...

Zazvonilo. Zvuk, jenž je vysvobození pro žáky i pro učitele. Víc jak polovina třídy začala děkovat bohu. Někteří kluci si vzali cigarety a šli na záchod kouřit, jako vždy. Růžový Bonbon byl ve středě pozornosti holek. Chechtaly se, drbaly a já nevím co ještě. Každý tu našel svého parťáka, jen já sedím sama. Je nás totiž dvacet tři. Skvělé, co? Jen já jsem tu na ocet. Baví se semnou jen Francis. Ale nijak mě to netrápí.

Nachystala jsem si věci na hodinu angličtiny a s Francisem jsem si šla koupit jídlo do automatu v hale.

„A hele, Kloboučníkova děvka a její jediný kámoš!" zasmál se chlapecký hlas. S bagetou v ruce jsem se na něho otočila.

Byl to takový ten frajírek třídy. Naší třídy.

„Co chceš Calebe?" zeptala jsem se ho a sladce se usmála. Už si otvíral pusu, když v tu ránu zazvonilo.

Popadla jsem příležitost a utíkala do třídy. Udýchaně jsem zasedla na místo. Do třídy pak po několika ti minutách došel třídní. A s ním dva noví studenti.

„Dobré třído" usmál se třídní. „Tohle jsou noví studenti. Mark a Miranda Woodsovi. Doufám, že se k nim budete chovat mile" usmál se a podíval se na ně. „Protože nám tu schází židle, budete si muset jeden z vás sednout k Neele" řekl a ukázal na mě.

Pak, když se ti dva dohadovali, jsem přestala dávat pozor a začala koukat z okna. Neměla jsem náladu pozorovat, jak ke mně nechtějí a dohadují se o tom.

„Ahoj" špitl najednou kluk a odsunul židli. Už si sedal, když jsem si ho všimla. Francis na té židli spal.

„Ne" vyjekla jsem a rychle ho popadla. Mark, či jak se ten chudák jmenuje, se na mě divně podíval.

„Sorry" řekla jsem jen a věnovala se koukání z okna. Super...tak už ani nováčci si o mě myslí bůhví co...

Hodina probíhala nudně, stejně tak zbytek dne.

Zazvonilo na konec školního dne. Konečně! Popadla jsem tašku, do které si Francis skočil, a rychlým krokem se šla převléknout do šaten. Ze školy jsem si to vyšla pomalou lenochodí chůzí přes les domů.