Avengers a nadpřirozeno

× 39 ×

Neznámý

„Vrať, co náleží elfům!" zněl dívčí hlas mnou vytvořenou zmrzlou pustinou. Seděl jsem na stromě držíc její korunu a posměšně se na ni díval. Ještě že má tak zvláštní zbarvení vlasů, jinak bych jí tak snadno nenašel... Přemýšlel jsem, kdo to je... V životě jsem jí tu neviděl, a to jsem znal skoro všechny z tohohle světa. Možná sem spadla jako kdysi Alenka... Ale i tak je to zbarvení divné...

Najednou jsem uslyšel výjek. Trhnul jsem hlavou a podíval se na to mistrovské dílo, co jsem vytvořil. Nikde nebyla vidět ta její modrá čupřina. To mě donutilo se zvednout. Opravdu nikde nebyla. Vystrašeně jsem se rozhlížel všude možně, kam se dalo.

A sakra! Co teď? Nechtěl jsem jí zabít! Vyskočil jsem výš na strom.

„Tak jo ty žábo, kde jsi!" zakřičel jsem. Nebál jsem se, že jsem nebyl slyšet. Byl jsem slyšet, a to dokonale. Tohle je moje pustina, moje vichřice....

Najednou jsem uviděl pohyb nalevo ode mě. Trhnul jsem tam hlavou, abych uviděl, jak se modrá záplava vlasů zase boří do sněhu. Její lehce opálená kůže byla teď nebezpečně bílá až průsvitná, její rty modré... Poplašeně jsem seskočil ze stromu a dovlál na větru až k ní. Když jsem k ní dorazil, už byla v bezvědomí.

„Co teď? CO TEĎ?!" vykřikl jsem zoufale. Přes rukavice by se jí nemělo nic stát, ale i tak se toho bojím. „K čertu s tím!" vyjekl jsem, korunu schoval do brašny a opatrně si ji vzal do náruče. Byla studená jako kus ledu. Skoro jsem se lekl, že se ledem i stala. Rychlými kroky jsem se blížil k domovu. Ccc...člověk jsi jde na lov Fialek a místo toho uloví nějakou holku, která se měla stát elfí královnou.

Do prdele...tohle bude průser... „Holka, kolik sakra vážíš?!" zafuněl jsem, když mě začaly bolet ruky. Naštěstí už vidím svůj domov. Na chvíli jsem se zastavil. Sakra...sestra neví, že jsem byl venku. Mám to vlastně zakázané... A vůbec, nemůžu nakráčet domů s elfskou holkou v náručí hlavním vchodem.

Nemůžu s ní vyletět ani do věže. Zadní vchod? Vlastně neexistuje. Leda tak podzemní sklep. Ale tam je plno pavouků! Grrrr... Naštvaně jsem se koukl na spící holku v mé náruči.

„Jestli se mi něco stane, tak za to můžeš ty!" sykl jsem a přikryl jsem jí mým pláštěm, aby nebyli vidět její vlasy a vlastně ona celá. Odhodlaně jsem se vydal ke sklepům, doufajíc že mě nikdo nepozoruje. „Kam jdete, princi?"

Ztuhl jsem jako solnej sloup. Asi jsem nebyl tak nenápadnej, jak jsem si myslel. Otočil jsem hlavu a spatřil jednoho ze stráží. „Ehm...do sklepů?" řekl jsem nakvašeně tak, jak to ráda dělá sestra. „Omlouvám se" řekl, poklonil se, ale dál na mě zíral. „Ještě nějaká pitomá otázka?!" vykřikl jsem naoko naštvaně.

Nemyslete si o mě nic špatného, prosím. Musím si udržet image ‚drsňáka', kvůli sestře. Královna přece nemůže mít za bratra nějakého nekňubu. I když...sestra si to už dost kazí sama. Naše matka byla známá svou milostí, krásou a chápavostí. To ONA by měla být královna, né má sestra. Né že bych jí neměl rád, miloval jsem ji, jako každý bratr svou sestru, ale...Změnila se. Dost se změnila. Už to není ta hravá blondýnka s jiskřičkami v očích. Je z ní chladnokrevná bestie, jenž je naplněná pouze hněve a žárlivostí vůči Červené, zvané Srdcové. Kéž bych se mohl vrátit do minulosti a zařídit, aby ho nikdy nepotkala...strůjce téhle té mrchy....

„Vůbec né pane" vytrhl mě hlas z myšlenek, uklonil se a rychle zmizel z mého dohledu. Vydechl jsem vzduch z plic. „To bylo o fous, holka" pronesl jsem k té spící nádheře, která mi začínala těžknout v náručí jako balvan. Dobře...rychle ji musím někam položit, nebo mi upadnou ruce!