Avengers a nadpřirozeno

× 6 ×

Zvenčí se ozvalo vrčení. „Cítím tvůj strach" zasmál se mužský hlas. Sakra. Někdo bere za kliku.

Dveře se otevřely a za nimi už opravdu stál můj protivník. Zasmál se. „To mi chceš ublížit střepem?! Ty jsi tak vtipná a šílená. Děláš otcovu jménu čest" zasmál se chlápek a ukázal tak na mě tesáky. Zatnula jsem zuby. Za ním se vynořili další tři.

A do prkenné ohrady.

„Ale jsou tu oni!" poukázala jsem na Avengers, kteří už byli v pozoru. „Ccc, jako ti by nám měli ublížit. Moc nás podceňuješ, Ušatče" sykl. Ušklíbla jsem se. „Kdy jsme si stihli dát přezdívky, Prašivče?" zasmála jsem se. Vyštěkl a skočil na mě. Vyjekla jsem a dopadla na zem, samozřejmě on seděl na mě a povýšeně se na mě usmíval. „Grr..." vydala jsem ze sebe a střep mu bodla do oka, následně jsem ho pak vytáhla.

Zařval a za oko se chytl. Následně jsem mu dala pravačkou a tím ho ze sebe dostala. Neohrabaně jsem se postavila na nohy.

„Nepodceňujte mě!" zařvala jsem a (šíleně) se zasmála, když jsem viděla jejich obličeje. „Jsem přeci dcera kloboučníka" dodala jsem.

Chlápek, který se sotva zotavil z mého útoku na mě zavrčel. „Ty jedna elfská mrcho! Zabiju tě a tvého povedeného otce jako druhého!" zařval a vytasil drápy. „Hmm, měl bys jít na manikúru" usoudila jsem, když jsem ty jeho nechutné drápy viděla.

Ovšem že, Avengers se na mě dívali jak na osla. A asi vstřebávali informace.

Najednou se jeden z nich pohl jako vítr a odhodil mě na stěnu. Vyjekla jsem a sjela po ní na zem. Náhle se ozvali svištění šípů, zvuky pistole a syknutí.

Podívala jsem se, můj pohled byl rozmazaný, a tak chvíli trvalo, než se dal do pořádku. Jeden, asi ten, který mě odhodil na stěnu, měl v sobě pět šípu, dokonce jeden v oku, a ani to s ním nehlo. Druhý byl jako cedník, a i tak byl relativně v poho. A pak se strhl ten boj, ovšem že Avengers pohrávali.

„Stříbro! Na ně platí stříbro!" zařvala jsem. Nevím, zda mě někdo slyšel.

Rychle jsem se dostala na nohy a prohledávala třídu, jestli tu něco není stříbrného, nebo aspoň postříbřeného. Nic jsem ale nenašla. Nenápadně jsem se přikradla k učitelskému stolu a prohledávala šuplíky.

Něco tu být musí! Věřím tomu!

A pak jsem to objevila. Stříbrné příbory. Jó, náš třídní je jedlík a rád si dopřává obědy, když zrovna píšeme písemky.

Rychle jsem je popadla. A právě v čas, někdo mě právě totiž odhodil. S heknutím jsem se zastavila o zeď. Střepy mě pěkně poškrábaly, ale ignoruji to. Pomalu vstanu a příbory držím za zády. Sice nevím, jak někoho zabiji vidličkou a lžící, ale to se nějak podá. S vrčením se na mě vrhl a já s vyjeknutím upustila vše až na nůž, který jsem mu namířila na srdce. Nestihl se zastavit, a tak celý nůž skončil v jeho hrudi. Překvapeně se na mě podíval a já na něho.

Sesunul se k zemi. Mrtvý. Zlatavá záře z jeho očí zmizela, nahradila ji taková...skelnost. Byly jakoby bez života, jako skleněné.

Překvapeně jsem vydechla. Právě. Jsem. Někoho. Sakra. Zabila.

Sesunula jsem se k zemi a uchopila zbývající dva příbory.

„Ta elfka zabila Frederika!" ozvalo se a já pomalu zvedla pohled. Boj ustal, tedy částečně a na mě se upírali čtyři páry očí. Dvou vlkodlaků a Iron Mana s Natašou.

„Ty..." chtěl se na mě vrhnout, ale ti dva mu hned zastoupili cestu. Ale i tak se ke mně dostal ten jeden.

Chytl mě pod krkem. Začala jsem lapat po dechu. Zvedl mě do vzduchu. Začala jsem kopat nohama a snažila se kopnout, neúspěšně. Pak mě ale něco napadlo. Vidličkou jsem mu zapíchla do oné ruky, která mě držela.

Vykřikl a ihned mě pustil. Dopadla jsem na zem a rychle se od něj odplazila pryč.

„Ty jedna modrovlasá svině" zasyčel a skočil na mě. Zaječela jsem a snažila se ho odstrčit. Celý naštvaný a zbavený kontroly mě uhodil do obličeje.

„ZMIZ ZE MĚ!" zaječela jsem, zatlačila do jeho hrudě a můj vztek se najednou nahromadil v mých rukách. Odhodila jsem ho...ohněm.

Překvapeně jsem se dívala na hořící tělo.

Jak.... Jak se to ksakru stalo...

Koukla jsem na svoje ruce. Jak jsem to sakra udělala?! Řval jako smyslů zbavený. Koukla jsem se kolem. Boj ustál a všichni se teď dívali na mě. Všichni na mě mířili zbraněmi. Pomalu jsem stoupla. To oni jsou nepřátelé, né já! Pomyslela jsem si, ale podle jejich měnících se obličejů jsem to řekla nahlas. Pak jsem ucítila náraz. Někdo, respektive vlkodlak, mě povalil na zem. Dívala jsem se mu přímo do obličeje, který se mu regeneroval. Jaká nechutnost!

Bouchala jsem do jeho hrudi. Se řvaním najednou odletěl pryč. Šokovaně jsem se podívala na Iron Mana. S nataženou rukou před sebe se k němu blížil. Urychleně jsem si stoupla a rozhlédla se.

Vlkodlaci....dělají, že jsou mrtví. Asi je už ten boj unavuje.

Vlkodlaci jsou 'mrtvý' a Avengers si povídali mezi sebou. Takže...útěk.

Sprintem jsem vletěla na záchody. Postavila jsem se k umyvadlu, nad nímž si to trůnilo zrcadlo. Snad jím projdu. Nějakým způsobem jsem jím prošla a právě v čas. Nataša právě na záchodky vtrhla i s Legolasem. Hledají mě a diví se, že nenachází.

„Musí tady být!" vyjekla Nataša a začala vše prohledávat. Už jsem neztrácela ani vteřinu a utíkala k mému zrcadlu.

Najednou mě někdo chytl za ruku. Vykřikla jsem a ohnala se. Ten dotyčný stihl uhnout. Podívala jsem se, kdo měl schytat mojí pravačkou.

„Tati" vydechla jsem. Co tu dělá?

„Proč si mě nezavolala? Myslela sis, že je zvládneš?!" zuřil. Šlo to vidět, nejradši by mě roztrhl. „O vlkodlaky tu teď nejde! Avengers...oni...chtějí mě zabásnout a já nevím proč! Říkali, že jsem někomu podobná, ale museli si něčeho šňupnout!" vyhrkla jsem.

Otcův výraz se změnil.

„Pojď!" přikázal, stiskl víc moji ruku a někam se vydal.