Avengers a nadpřirozeno

× 29 ×

Naštvaně jsem si to kráčel k tomu idiotovi, který byl zavřený dole v podzemí. Proč vlastně útočil na základnu?! Nařídil mu to někdo?! Rozrazil jsem kovové dveře, které byly na několik zámků, a hned ho uviděl.

Byl připoutaný řetězy ke zdi. Dále zabodnuté nože zajištovali jeho křídla. Vypadal dost zničeně. Potůčky krve mu stékali po těle a....vidím tamhle zlomenou kost?! Dále jsem si všiml roztrhlého rtu, monoklu a šrámu nad obočím. Pomalou chůzí jsem k němu došel.

„Začali jsme s výslechem. Nechce nic říct" postavila se vedle mě Nataša. „Nejdřív mi sakra vysvětlete, proč na vás zaútočil?! Patřil snad k týmu, ne?" vyhrkl jsem a pohlédl na ni. „Vymazali mu paměť" stoupl si vedle mě Stark.

Podíval jsem se na Jamieho. Už nebyl v bezvědomí, jako před chvílí. Právě mě provrtává pohledem. Dost nenávistným pohledem. Popošel jsem k němu ještě blíž. „Tak co, řekneš mi, co se ti honí hlavou?" řekl jsem zamyšleně. Jestli ho takhle uvidí Walesová, tak radši ani nechci pomyslet, co by se s námi stalo.

Z myšlenek mě probudil smích.

„Neměl jsem v plánu se zdržet. Víš co, dojít si pro cíl a odnést ho klientovi" řekl s nezájmem. „A ten cíl je?" pozvedl jsem obočí. Jen se na mě ušklíbl. Chvíli na mě čuměl jako tele na nové vrata, ale pak otevřel pusu. „Teď!!" zařval.

Nechápal jsem, co tím myslí, ale pak se jako kouzelným proutkem vypli všechna světla. Viděl jsem úplný prd. Zmateně jsem se otáčel a poslouchal vyplašený řev. To ale nebylo jediné, co jsem slyšel. Jamie zápasil s řetězy, které pak ihned utichly.

Nastražil jsem uši, ale to mě už někdo praštil a já se sesunul k zemi a držel se za nos. Ozval se jeho smích a šustění křídel. Ten hajzl zdrhá! Naštvaně jsem se zvedl a mával rukama jako kretén. Jedno pozitivní Emasi, nikdo tě nevidí. Nahmatal jsem futra.

Počkat...kam že to teď mám jít?!

Frustrovaně jsem vydechl, pak se ale jako na zavolanou rozsvítili světla. Úlevně jsem si oddechl a ohlídl se. Ostatní jenom vyřízeně leželi na zemi. Dámy a pánové... Neporazitelní Avengers...

Rozběh jsem se doufajíc v správný směr. Jako vítr jsem vyběhl schody a běžel chodbami, jako by mi za zadkem hořelo. Doběhl jsem do Neelina pokoje. Její postel však byla prázdná.

Tak jo, čas na paniku?

„Neelo!" zařval jsem. „Co tu řveš?" ozvalo se z koupelny. Ty vole! Takový šutr mi spadl ze srdce!

Zabouchal jsem na dveře od koupelny.

„Seš v pohodě?! Otevři mi, potřebuji ti něco sakra důležitého – Wou!" nedořekl jsem větu a vyjekl, když mě někdo odhodil na zeď. Silně jsem se bouchl do hlavy a sjel po zdi na zem. Sykl jsem bolestí a snažil se zaostřit. Viděl jsem akorát dvě obrovské černé šmouhy. Pak jsem slyšel něco, co znělo jako vykopnutí dveří. „Jamie?!" vyjekla překvapeně Neela.

Tak jo, seber se!

Hned jak jsem uslyšel její křik, jsem si stoupl a zapřel se o zeď. Zrak se mi už naštěstí dal do pořádku. Najednou ale Neelin řev utichl. Vyděšeně jsem vběhl do koupelny. Uviděl jsem, jak se Jamie sklání nad Neelou a v ruce má injekční stříkačku, kterou zabodl do jejího krku.

„Padej od ní!" vykřikl jsem a popadl jsem, co bylo po ruce.

Kufr se šminkami?!

Aspoň byl natolik těžký, že na chvilku zavrávoral. Bohužel to byla jen otázka pár sekund a než jsem stihl cokoliv udělat, skončil jsem nalepený na zemi pod jeho váhou.

Zlověstně se na mě díval a dal mi pěstí. Hned jsem se oklepal a chtěl mu to s radostí oplatit, ale ten hajzl se vyhnul. Vzal mě za lem trika a hodil mě na vanu. Znovu jsem se bouchl do hlavy. Sykl jsem, chytl se za její okraj a snažil se zvednout. To by mi ale nesměl dát ránu do břicha. Zakašlal jsem a spadl na zem. Musel jsem tu bolest na chvíli vydýchat. Ten zkurvený anděl má páru!

Koutkem oka jsem zaznamenal, jak vychází z místnosti. Tak to ne!

Zatnul jsem zuby a nějak se dostal na nohy. Dopajdal jsem až k futrům a rozhlídl se. Uviděl jsem ho na konci chodby. Naštvaně jsem sykl a klusal za ním. Mezitím jsem zavolal Avengerům, ať si jejich svoje drahocenné zadky pohnou.

„Hej ty sráči!" vykřikl jsem, a hodil po něm nožík. Neřešte, proč je sebou nosím.

Zabodl se mu do nohy. Ale jako by to necítil a pokračoval si zvesela dál. Mířil až k hlavním dveřím. Chtěl jsem ho zastavil dalším nožíkem, ale to už kolem mě profrčel šíp, který se Jamiemu zabodl do ramene. Sykl, a i s Neelou v náručí se na nás otočil.

Použil jsem svou magii a ledovým rampouchem mu probodl nohu. Vykřikl, na což jsem se ušklíbl. Zezadu se k němu přiblížila Nataša a dala mu nějaké uspávací sérum, tentokrát ale větší dávku. Sesunul se k zemi jak pytel brambor.

Naštvaně jsem k němu nakráčel a vzal si Neelu do náručí. Uff... Nevypadá, že by byla zraněná. „Asi ti budu říkat Šípková Růženka" poznamenal jsem, když jsem pohlédl do její spící tváře. Vrátil jsem se tedy do jejího pokoje, kde už byla Miranda vyděšená k smrti.

„Díky bože!" vydechla úlevně, když nás uviděla. Položil jsem Neelu do postele a přikryl ji. Povzdechl jsem si. „Co...Co se stalo?!" vyhrkla najednou Miranda, až jsem se zlekl. Odkašlal jsem si. „Jamie, ruplo mu v bedně. Chtěl jí unést. Proč by ji ale unášel?" zamumlal jsem. Jen pokrčila rameny. „To netuším, ale nelíbí se mi to" nakrčila čelo. Přikývl jsem. Ať už ji chtěli na cokoliv, tak ji jim nedám.

Povzdechl jsem si. „Měla by sis jít odpočinout. Dneska toho bylo na tebe dost" řekl jsem jí a usmál se na ní. Úsměv mi opětovala. Ten krásný...Alenkovský...úsměv. Rozloučil jsem se s ní a odešel pryč.