Avengers a nadpřirozeno

× 27 ×

Pořádně jsem zívl.

Je šest hodin a já právě sedím v kuchyňce a piju tu hnusnou břečku, kterou tady nazývají kafé. Neela se ještě neprobudila, docela by mě překvapilo, kdyby jo. Její kamarádka teď spí jako dřevo. Avengers už jsou na nohou a hledají Neelinu rodinu. Jako by se po nich slehla zem. Přijde mi to až podezřelý. Nikdo je nemůže tak dobře schovat. Usrkl jsem si z kafé a dál přemýšlel, dokud mě nevyrušil tichý hlásek.

„Dobré ráno" ozvalo se ode dveří ospale. Stočil jsem k nim pohled a uviděl dívku ze včerejška. „Dobré" zamumlal jsem a znovu si usrkl. Blondýnka chvilku hledala kde co je a pak si připravila čaj. „Dobrá volba" řekl jsem omylem nahlas. Udiveně se na mě podívala „To jako proč?" přisedla si ke mně. „Protože tohle je pěkný humus" zašklebil jsem se nad zbytkem kávy a odsunul znechuceně hrnek.

Začala se smát. Udivilo mě to. „Čemu se sakra směješ?" vyprskl jsem nechtě jedovatě. Nedivte se mi, je pondělí ráno. To ji rozesmálo ještě víc. Ty lidi ze Země jsou fakt prdlí. A že to říkám zrovna já, obyvatel Říše divů. „Promiň, promiň. Když ten tvůj výraz byl tak vtipný" zasmála se a podívala se na mě. „Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se mě a sladce se na mě usmála. Stejně jako to dělala Alenka.

„Nejsem povinen ti to říct" odsekl jsem, zvedl se ze židle a šel do řídící místnosti, nebo jak tomu říkají. „Nějaké novinky?" zeptal jsem se chladně chlápka, který něco vyhledával na počítači. Jen zavrtěl hlavou. „Kurva" sykl jsem si pro sebe.

„Děláte ze sebe bůhví jak dobrou organizaci, a přitom nedokážete najít tři lidi?!" vyprskl jsem na toho hrozivě vypadajícího černocha. Nick Fury? Nevím teď přesně. „Uklidněte se, pane Beku, děláme co je v našich silách" řekl klidně a postoupil k oknu. „Asi ne dost dobře" procedil jsem. „Ujišťuji vás, Emasi Beku, že rodinu slečny Wales a Woods najdeme, dejte si, proto prosím pohov" řekl s co největším klidem a pohlédl mi do očí. Vařila se ve mně krev. Zatnul jsem pěsti.

Jak může být tak klidnej?!

Nasraně jsem odešel z místnosti a nakopl automat na chodbě. „'Dejte si pohov' to se ti kurva řekne, ty piráte!" vykřikl jsem tak, až se po mě lidi otočili. „Co čumíte?!" vyjekl jsem podrážděně.

Jsem takovej, protože jsem Kloboučníka znal osobně a dost se o něho bojím. Bojím se i o Neelinu mysl, přeci jen...

Někdo mě vzal za rameno. Podíval jsem se a střetl jsem se s pohledem jedné otravné blondýnky. „Co chceš?!" řekl jsem. Ta mě ale beze slov chytla za ruku a někam táhla. Naštval jsem se, ale nechal se dál vláčet. Došly jsme až k nějakému balkonku. „Potřebuješ si trochu schladit hlavu, Bělásku" mrkla na mě. Sykl jsem. Měla kurevskou pravdu.

Počkat, cože?

„Neříkej mi Bělásku!" řekl jsem naštvaně. Jako jedinej z kmene mám bílé vlasy a za to si mě dobírají. „Tak mi řekni tvé ctěné jméno" usmála se na mě. Ten úsměv...

-FLASHBACK-

Zrovna jsem krmil masožravku Emilii. Jak já ji nesnášel krmit. Nemyslete si, že je to nějaká kytička, co se živí muškami. Tohle je tří metrová kytka, která má šest nohou a čtyři ruce. Tlamu má jak vrata od stodoly a její tělo je obrovské, a tak je problém, když se zapomene krmit. Živí se výhradně rostlinami z naší zahrady. Ale vsadím se, že když se nedíváme, sežere všechno.

„Proč nemůžeš prostě odejít do města a tam si koupit třeba květanas ?!" zeptal jsem se nakvašeně. Naštvaně cvakla tesákama.

„Nemám kam zapustit kořeny!" ozvala se jedovatě. „Nemám kam zapustit kořeny. Óóó" vypískl jsem a protočil očima. „Hulváte!" vykřikla a vyšvihla po mně trnovýma chapadlama. Sykl jsem a vysypal jí do tlamy bednu se žrádlem. Když v tom se ozval ten dětský hlásek. „Promiňte" zatahal mě někdo za rukáv košile.

Překvapeně jsem se podíval dolů a uviděl malou blonďatou holčičku. Nevypadá zdejší. „Řeknete mi, kudy se dostanu ke Kloboučníkovi?" koukla na mě těma modrýma kukadlama a jejím úsměvem. Zaskočeně jsem ukázal směr. Proč by sakra chodila k tomu modrovlasému pošukovi? „Děkuji!" usmála se na mě a odběhla, pak se ale zastavila a otočila se. Se smíchem mi zamávala a utekla pryč.

„Kdo to byl?!" zeptala se překvapeně masožravka. Byl jsem tak zaskočený, že jsem jí neodpověděl. Taky mě zajímalo, kdo je ta dívenka. Kdo je ta dívenka s tím nejkrásnějším úsměvem.

-konec-

Ten přenádherný Alenčin úsměv mě zlomil. „Emas Bek" řekl jsem poraženě a trošku uraženě. Řekl jsem si, že už nikdy nepodlehnu tomu ďáblovu úsměvu a heleďme se. Ozval se její smích. „Zajímavé jméno. Já jsem Miranda. Miranda Woods" podala mi s úsměvem ruku. „Myslel jsem, že se Alenka jmenuje Liddellová" vydechl jsem zmateně.

„To ano, Woods bylo příjmení mého otce. Sice se spolu nevzali, ale i tak si matka změnila na otcovo příjmení, aby se mi děcka nesmáli." pousmála se.

Cuklo mi v koutku úst. To mohlo snad Alenku napadnout, že to nepomůže. „Ty se umíš smát?!" vydechla nevěřícně bloncka. Zamračil jsem se na ní. „Ale, před chvilkou ti to slušelo víc" zazubila se na mě a utekla někam pryč.

Nechápavě jsem vydechl a podíval se na...baráky. Sakra, ani ten výhled nemůže být pěkný!