Avengers a nadpřirozeno

× 13 ×

Vraždil mě pohledem.

„Ale notak, nemyslela jsem to vážně" kuňkla jsem.

V jeho očích bylo něco děsivého. Nechtěla jsem ho dál pokoušet. Chvíli na mě ještě zamračeně koukal, ale pak mě pustil. „Ccc" sykl naštvaně, sedl na koně a pelášil pryč. Nevědomky jsem se sesunula na zem.

„Fajn, dobrý začátek dne Neelo" zamumlala jsem si omámeně pro sebe.

◊◊◊◊◊

Princ se už dlouhou dobu nevracel. Všichni v hradě už začínali mít strach. „Georgi běž ho hledat! Určitě se mu něco stalo!" zapištěla královna na svého manžela. Ale prosím vás! Určitě je jen uražený a dává vám to pěkně vyžrat!

„Služko! Ty ho znáš, kam by tam mohl jít?!" oslovil mě náhle král. Tak promiňte, jeho vlastní otec se ptá holky, která ho zná jen 5 let? Cože?!

Jen jsem pokrčila rameny. „Možná je někde v krčmě a chlastá, nebo seká v lese do stromů. Opravdu nevím" řekla jsem jen a zmizela do jeho pokoje, kde je mé útočiště. Zavřela jsem dveře a opřela s o ně.

Mohla bych to provést dneska! Dneska bych mohla utéct! Všichni se zajímají jen o toho nafoukance, i když... opravdu je nějak dlouho pryč. Ale co to plácám!

Pobalila jsem si svých pět švestek a šla do královské zahrady. Na konci té zahrady, která byla už zašlá a nepoužívaná, bylo právě ono slabé místo.

Nádech a výdech.

Skrčila jsem se a prošla břečťanem pokrytou zídku, ve které byla díra. Rychle jsem se zvedla, oprášila se a udělala pár nejistých kroků. Nic se neděje.... S úsměvem jsem se otočila čelem k hradu.

„Nazdar, vykopávko!" zasmála jsem se a běžela do lesa. Samozřejmě, že jsem se při tom smála jak debil, a to byla chyba. Až pozdě jsem zaznamenala dva lovce schované za keřem, kteří si na mě nachystali past, do které jsem chytla. Přesněji ta past byla síť.

„Do prdele!" vyjekla jsem. Snažila jsem se z ní dostat, ale marně. „Ouu brácho, něco máme! Budeme mít co jíst!" zasmál se mužský hlas. Vylekaně jsem se na něho podívala. „Já nejsem k jídlu! Pusťte mě!" vyjekla jsem.

„Ani náhodou!" zasmál se druhý mužský hlas. Oba vypadali strhaně, otrhaně a hladově. Typický lid tady v království.

„POMOC!" zařvala jsem z plných plic. Nerada to říkám, ale byla bych ráda i za Jamieho. Jeden z nich si mě dal přes rameno a někam se vydal. „Pusť mě sakra!" řvala jsem a bouchala ho do zad, když jsem koutkem oka uviděla město. „Nech toho, ty děvko!" zařval ten, co šel celou dobu za námi a dal mi pěstí. Už jsem se nadechovala, že zařvu, ale v tu ránu se ozval známý hlas.

„Ihned ji pusťte! To je má kořist!" zaburácel před námi hlas. Chtěla jsem se na něho podívat, ale nemohla jsem.

„A co za to?!" zařval ten, co mě držel. „Co asi, život" řekl chladně Jamie. „Hej, brácha. Víš, kdo to je?! Ihned ji pusť!" vyjekl ten druhý. „Huh?" nechápal. Pak se ale něco stalo. Držitel bolestivě sykl a šel k zemi. „Brácha!" zaječel plačtivým hlasem druhý.

Po několika pokusech jsem se konečně dostala ze sítě a podívala se, co se stalo.

Jamie ho zabil šípem do srdce. A ten druhý nejspíš utekl. Taky jsem se dala na útěk. Utíkala jsem, co mi síly stačili, dokonce i s mojí elfí rychlostí, ale nestačilo to. Princ mě doháněl. Zoufale jsem vydechla a pokračovala dál. Do nohou mě bodali větvičky, jehličí a bůhví co ještě. Trny keřů mě řezali do kůže a větve stromů mě šlehali do obličeje.

Po několika minutách běhu jsem prince za sebou už neslyšela. Ohlédla jsem se. Nebyl tam, nikde jsem ho neviděla. Udýchaně jsem se zastavila a popadala dech. Opřela jsem se o strom a ztěžka dýchala.

„Myslela sis, že mi utečeš?!" ozvalo se hned vedle mě a já vykřikla. Stál tam opřený o strom jakoby nic. Nebyl nijak zadýchaný, či poškrábaný jako já. Vydala jsem zoufalý sten. Moje nohy už bolely, i kdybych se vydala na útěk... Ale co, naděje umírá poslední.

Dala jsem se do běhu, ale jak jsem čekala, chytil mě. Chytil mě za vlasy a cukl jimi k sobě. Bolestivě jsem vyjekla a spadla na zem. Princ si na mě následně sedl a rukou mi ruky uvěznil nad hlavou. „Nemáš ani kam utéct, ne? Sama si to říkala, tak proč teď utíkáš?" jeho hlas... Zněl překvapeně, bolestivě ale i naštvaně.

„Už je to pět let. PĚT. LET! Musím něco udělat. Moje rodina se určitě bojí a nechci tady shnít!" vyprskla jsem a snažila se ho nějak ze sebe dostat. „Nemáš jak se dostat domů!" zařval mi do obličeje. To je...pravda. To byla nedomyšlená část mého plánu.

„Já..." zasekla jsem se. Nevím, co říct.

„Vidíš, mám pravdu. Chtěla sis utéct, ale nevědělas, co pak. Nemáš peníze, neznáš tento svět a ani nevíš, kde najít portál ke tvému světu" zasyčel.

Tohle byla bolestivá pravda. Moje slzy se draly na povrch, ale nemůžu před ním brečet! Ví, že se trefil do černého. Uchechtl se, slezl ze mě a zvedl mě.

„Neříkej, že mě nemáš ráda. Navíc, ne každý má tu šanci bydlet v hradě" řekl a táhl mě ke...koni? Kde se tady sakra vzal?!

„Kdo by chtěl být služka, aby bydlel v hradě" řekla jsem jedovatě. „Ale, nač ta nenávist? Měla bys být ráda, že si v tomhle světě plného násilí, chorob a všelijakých magorů přežila" řekl posměšně. Naštvaně jsem sykla a nasedla s ním na toho blbého koně. V úplné tichosti jsme se vrátili do hradu.

„Víš, měl bych ti něco říct" řekl hned, jak jsem zavřela dveře od jeho ložnice. „Co?" vydechla jsem unaveně a podívala se na něho. „Vím, že je blbé místo, čas i situace, ale tohle mě tíží už nějaký ten pátek" poškrábal se na hlavě.

„Víš já ...ehm...no"...zasekl se a zadíval se do země. Taky se začal červenat. Co se to tu teď děje? „Si nějak červený, nemáš horečku?!" napomenula jsem ho a šáhla mu na čelo. Úplně hořel.

„Ty idiote, nachladil ses" vyčetla jsem mu. „Počkej..." zarazil mě a sundal mou ruku z jeho čela. Pořád mě ale za ní držel. Nadechl se a vydechl. Tady se děje něco nekalého.

„Jamie?" řekla jsem, když se chvíli nic nedělo.

„Neelo, já..."