Avengers a nadpřirozeno

× 16 ×

„Já..."

Bože, ať už se ten idiot vymáčkne!

„Princi! Princi pohotovost!" zařval někdo a vtrhl do pokoje. Princ mě okamžitě pustil a dělal jako že nic. „Útočí na nás sousední království!" zařval a zmizel. „Nachystej mi meče!" zařval na mě a odešel. Rychle jsem utíkala do zbrojírny a pobrala dva meče. „Dej mi je!" zařval za mnou jeho hlas. Rychle jsem mu je podala a vzala si další pro mě. Už jsem chtěla vyrazit, ale zarazil mě. „Ty se někde schovej! Mrtvá nám nepomůžeš!" zařval za běhu. Zůstala jsem tam zaraženě stát.

„Neelo, pojďte!" ozvala se Mariana, jedna ze služek, a někam mě táhla. Vtáhla mě do hudební místnosti, kde se ukrývala většina služek. Zbylo nás jen pět z patnácti. Ostatní byly buďto zajaty, nebo jsme je potkaly na chodbě koupat se ve své krvi.

„Nebudu tu jen tak sedět!" zaječela jsem po pár minutách sedění u piana. „Ale ženy do boje nesmí!" napomenula mě hlavní služka, Beatris. „Tady jde o život krále a království" zasyčela jsem na ni. Změřila si mě pohledem. „Myslíš si, že si něco víc, když tě princ klátí ve své komnatě?!" vyprskla.

Hnul se mnou vztek a chytla jsem ji za lem služebnických šatů. „Princ Jamie mě nikdy...neklátil" vyprskla jsem na ni. „Tak běž, umři, jestli chceš!" vyjekla a odhodila mě.

Ihned jsem vyběhla do zbrojnictví. „Abrahame!" zaječela jsem na kováře. „Sundej mi to! Budu bojovat s vámi!" vykřikla jsem a ukázala své zápěstí.

Bylo na čase se toho konečně zbavit. Naštěstí neměl Abraham tolik času na přemýšlení, a tak mi to prostě sundal. Bolelo to sice jako čert, ale co bych pro toho idiota nepřekousla.

Utíkala jsem chodbami jako by mi za zadkem hořelo. Pomalu už jsem slyšela bojovou vřavu. Zrychlila jsem svůj krok, když jsem uslyšela Jamieho křik.

Hned, jak jsem vyšla z království, oslnilo mě zapadající slunce. Zastínila jsem si obličej a pohledem jsem klouzala po bojišti. Bože... Všude bylo tolik krve, mrtvých těl a křiku, který trhal uši. Rozhlédla jsem se po bitevním poli.

Jamieho jsem zahlédla bolestně klečícího a vedle něho chlápka, který se napřahoval s mečem. „Tak to né! To já budu ta, kdo toho spratka zabije" zařvala jsem a utíkala k němu svou elfí rychlostí.

Už se jeho meč dotýkal princova krku, když jsem mu zabodla ten svůj do boku. Překvapeně se na mě podíval a padl.

Princ Jamie

Hned jak jsem uslyšel o napadení, jsem vyběhl na pomoc. Otec už samozřejmě bojoval. Ale proč sakra?!! Myslel jsem, že jako krále ho někam schovají!

„Jai!" zařval můj bratr Aruchel. Hodil jsem mu jeden ze svých mečů a vydal se do boje. Jednomu jsem usekl hlavu, druhému zase ruku. Někoho jsem bodl do srdce, ale i tak jich bylo příliš.

Jednalo se o vojsko vedlejšího království, ve kterém je princezna, kterou jsem si měl vzít. Ale já tu lemru nechtěl. Chtěl jsem jinou. Tu která je pro mě jedinečná. Navíc ta princezna byla šeredná jako noc. Nemohl bych si představit naše děti. Brr...

Náhle se bojištěm ozval otcův řev, který mě dokonale probudil z myšlenek.

Podíval jsem se tím směrem, odkud řev zazněl. Jak mile jsem to uviděl, moje srdce... zastavilo se. Mé oči mě začali štípat. Přál jsem si, abych to, co jsem viděl nebyla pravda. Otec překvapeně klečel před jedním vojákem, který mu probodl hruď.

„Otče!" zařval jsem nejhlasitěji, jak to jen šlo a utíkal se řevem k němu. Bodl jsem vojáka do boku. Bolestivě zařval. To nestačí! Naštvaně jsem meč vytáhl a sekl ho do ramene a pak do nohy. Bolestivě se sesypal na zem a vyvalil na mě jeho hnědé oči plné bolesti.

„Shoř v pekle, bastarde" sykl jsem a následně mu probodl hrdlo. Nestačil ani naposledy vydechnout.

Vydýchal jsem se a upustil meč. „Otče" řekl jsem plačtivě a klekl si k němu. Podíval se na mě těma skelnýma očima, které pomalu ztrácely jiskru.

„Synu..." zachraptěl jen a natáhl ruku k mému obličeji. Než se ale stihla ruka mého obličeje dotknout, ochabla. „Ne, otče..." vydechl jsem.

To není... nemůže...

Uslyšel jsem za sebou kroky. Otočil jsem se a uviděl, jak mě chce někdo zabít. Tak tak jsem uhl, ale stejně mě škrábl mečem do oka. Zařval jsem a chytl se za ránu. Bolí to jako čert! Budu se modlit, abych o něho nepřišel.

Muž se pomalu napřahoval. Chtěl jsem zahájit protiútok, avšak můj meč byl daleko, nestihl bych to. Pomalu jsem přijímal svůj osud. Už jsem cítil ostří na mém krku, ale...pak už nic. Otevřel jsem oko a úplně jsem ho vykulil.

Naskytl se mi pohled na to, jak ho Neela probodla. Ten její pohled byl tak chladný.... Následně voják padl mrtvý k zemi. Pak se ozval Neelin křik. Zabila někoho za mnou.

„Proboha! Nechat tě chvíli samotného! Musíš to jít ošetřit!" zařvala hned, jak na mě pohlédla.

Jen jsem zůstal v němém úžasu koukat. Už otvírala pusu, ale následně se její pohled stočil na mého otce. Zatnula zuby a sevřela meč tak pevně, až jí zbělely klouby.

„Pomstím jeho smrt" zašeptala ještě před tím, než s bojovým křikem zmizela. „Princi!" Ozvalo se jen.

Pak už tma a pekelná bolest.

Neela

Zabili krále a zranili prince Jamieho. To si pěkně vyžerou! Nasrali mě tak, že bych dokázala vraždit i pohledem.

S křikem jsem probodla dalšího vojáka. Dalšího, dalšího a dalšího. Můj vztek se násobil. Stejně tak i počet vojáku, které jsem zabila. To ale skončilo.

Najednou mnou projela bolest. Někdo mi probodl ruku, ve které jsem držela meč. Vyjekla jsem a upustila ho. Hned na to mi někdo dal pěstí a já se zhroutila na zem, než jsem se stihla vzpamatovat tak mi dupl na břicho. Bolestivě jsem zakašlala.

Otevřela jsem oči. Voják se už chystal mě zabít, to ale nevěděl o mém esu v rukávu. Vytvořila jsem ledový rampouch a vrazila mu ho do oka. Zařval a sesunul se na rampouch.

Vzala jsem meč do levé ruky a pomalu vstala držíc se za břicho. Hajzl jeden.

Chtěla jsem se vydat zabít někoho dalšího, ale někdo mi stoupl na vlasy. Sykla jsem, pootočila se a uviděla něco, co mi vyrazilo dech. „To si ze mě děláte prdel, že jo?" vydechla jsem zoufale. Byl to obr. Nebo co. Vím jen, že to bylo obrovské. „Héj, vypadni z mých vlasů!" zařvala jsem a bodla ho do nohy.

Hned jak zařval, musela jsem si zacpat uši. Proklínám svůj dobrej sluch! Než jsem stihla udělat cokoliv jiného, jeho obrovská pracka mě udeřila a já odlétla do nedalekého lesa a zastavila se o strom. Asi jsem si vyrazila dech....

Začala jsem kašlat a snažila jsem se pořádně nadechnout. Můj zrak byl rozmazaný. Záda jsem snad měla vejpůl. Vykašlala jsem krev. Jestli to takhle půjde dál, asi na tom světe strašit dlouho nebudu.

Velmi pomalu a opatrně jsem se postavila a vydala se zpět na bojiště. Spatřila jsem nejméně pět obrů. A nějaké temné elfy. Jak jsem je poznala? Jednoduše. Temný elf je modrý, na rozdíl od normálního.

Naštvaně jsem sevřela svůj meč, který mi opět vypadl z ruky. Vběhla jsem do bojiště a pomocí ohně a ledových rampouchů jsem zabíjela protivníky. Dokonce i obry. Byli tupí, a tak bylo jednoduchý je zabít.

Nevím proč, ale... začalo mě to šíleně bavit. Bavilo mě je zabíjet. To bude asi tím šílenstvím, který mám v krvi. Jen jsem se tomu zasmála a vytvořila nad sebou stovky rampouchů, kterými jsme zabila půlku nepřátel. Zasmála jsem se dost nahlas. Běhala sem a tam a posílala oheň nebo rampouchy. O moje zranění jsem se nijak nestarala. Nikdo mi teď nemohl ublížit, navíc jsem nadpřirozená bytost, tím pádem se mi to hojí rychleji než lidem.

Po chvilce skotačení jsem se zastavila. Nezbyl nikdo, koho bych mohla zabít. Celé vojsko bylo mrtvé. Cože... to už jsou všichni mrtví? Zrovna když mě to začalo bavit?! Unaveně jsem zamrkala a vysíleně padla na kolena. Sakra, použila jsem až moc magie.

Celé tělo mě začalo bolet a pálit. Sykla jsem nad tou bolestí. Zatmělo se mi před očima a poslední co jsem slyšela, byl výkřik mého jména.