Avengers a nadpřirozeno

× 33 ×

Najednou mě Jamie pustil a já s výjekem a bolestivým zadkem skončila na zemi. Sykla jsem a mnula si ono bolavé místo.

Vstala jsem a vzhlédla nahoru. Všichni sebou mrskali jak kapr na suchu, aby se dostali z pavučiny. Ale byla příliš lepivá, a tak po chvíli bojovaní svůj boj vzdali. Pomohla bych jim, ale můj pohled byl právě upřený na něco ohavnějšího, než je pondělní ráno. Byl to obrovský, několik metrů velký, pavouk. Byl celý černý a na šířku má určitě něco jako fotbalové hřiště. Upíral svých osm očí na nebohé lidi chycené v jeho pasti.

Udělal pár kroků k nim. Pavučina se pod tíhou jeho váhy otřásla a získala si tak pozornost i ostatních. Stála jsem jak přikovaná. Jsem totiž dost velký arachnofobik. Na sucho jsem polkla. Co teď?! Oni se z tama dostat nemůžou, já mám fobii a Stark si svůj oblek nechal u nás doma. Super...

„Dělej sakra něco, ty káčo!" zakřičel Loki a zuřivě sebou trhal. Nezmohla jsem se ani na to ho propálit pohledem.

‚Svačinka, čerstvá svačinka, chutná svačinka!' zaradoval se nějaký hlas. Zběsile jsem se otočila kolem sebe, ale nikoho neviděla. Pak mě to trkli. Strnula jsem a pomalu se otočila na toho pavouka. To on?

‚Který vypadá líp? Ten, co vypadá jako moucha, nebo...'

‚Mouchu nech mě!' zasyčel jiný, ženský hlas.

Teď jsem nejspíš zbledla o několik odstínů. „Jsou dva!" šeptla jsem, ale nikdo mě neslyšel. Moucha...Jamie?!

„Mouchu si nikdo nevezme!" zakřičela jsem z nenadání, až jsem se lekla já sama. Pavouk se na mě pomalu otočil.

‚Žádná lidská otrava nám nebude rozkazovat!' ozvalo se nade mnou. Ztuhla jsem. Zmohla jsem se jen na zaklonění hlavy. Pár metrů nade mnou visel druhý pavouk. Tedy spíše pavoučice. Zakřičela jsem. To nejspíš nečekala, lekla se a spadla dolů.

‚Kurnik! Ty děcka jsou ale nevychovaná!' postěžovala si při zvedání. Stanula jsem jí v tváří v tvář. Všech osm očí se na mě naštvaně dívalo. ‚Asi začnu tebou' zachechtala se.

Než stihla cokoliv udělat, uskočila jsem. „M-mě n-nikdo žrát nebude, pa-pavoučice!" vykoktala jsem ze sebe.

‚Slyší nás?' ‚Asi?' ‚Jak pak to?'

„Promiňte, nechci nijak rušit vaší konverzaci, ale pospícháme, takže co kdybyste je z té sítě dostali?" navrhla jsem vystrašeně. Dívali se na mě jako na kreténa. Ano, taky kdo by normálně mluvil ke dvoum obřím pavoukům? Já!

‚Nepřipomíná ti někoho?' zeptal se najednou pavouk. ‚Až moc' odplivla si pavoučice.

Tak jo, plán B. Nahmatala jsem ve vestě pytlík s uspávacím práškem. Doufám, že bude stačit.

Rychle jsem na ně vysypala obsah a uskočila daleko od nich. Par krát se zakuckali a pak bylo ticho. Bylo slyšet jen dva dunivé zvuky, na náznak jejich pádu. Ujistila jsem se, že usnuli a vydala se na záchranu ostatních. Kráčela jsem po pavučině díky tenké vrstvě ledu, který jsem tvořila pod svýma nohama.

„Kde máš dýku?" nahla jsem se nad Jamieho. „Opasek" řekl jednoduše. Rychle jsem dýku popadla a vyřezala je z pavučiny. „Musíme si pohnout, než se probudí" řekla jsem a dala se na útěk. Tak tak mi stačili.

Počkat? Kam vlastně běžím?

Prudce jsem se zastavila uprostřed ničeho a rozhlídla se. „To-to už ne....nedělej!" zafuněl vedle mě Stark. Jen jsem se na něho nechápavě koukla. „Možná to tak nevypadá, ale jsem sakra normální smrtelník! Neumím tak bě-běhat" vydýchával se.

Najednou mě vzal někdo do náruče. Podívala jsem se zamračeně na Jamieho. Ten se jen uculil a vzlétl. „Pusť mě, idiote!" vypískla jsem a pevně sevřela víčka. „Notak, otevři je. Tohle musíš vidět, je to překrásné" šeptl mi něžně do ucha.

Pootevřela jsem tedy váhavě oko. A opravdu. To, co jsem viděla, bylo nádherné. Zapadající slunce barvilo oblohu do červeno-oranžova a bylo odtud vidět snad vše z Říše divů. Hrad Bílé a Červené. Pak jsem tu zahlédla i obří šachovnici, zahrady Červené královny a tam v dálce byl obří les. Jeho rozloha snad přesahala polovinu říše. Tam, kde jsme se právě nacházeli, byl oproti tomu jen lesíček.

„Nebude to dům tvého otce?" řekl najednou nejistě a kývnul hlavou. Zadívala jsem se do dálky. Ano, mohl to být dům mého otce.

„Promiň, princezno, ale moje křídla vypovídají službu" šeptl mi do ucha a hned na to přistával na zemi. Jen jsem si oddychla, že konečně stojím na pevné zemi.

„Asi bychom měli najít nocleh" řekl unaveně Stark. „Mohli bychom přespat v otcově domě" navrhla jsem. „Ale je příšerně daleko" dodala jsem, jakmile jsem viděla Starkovu natěšenou tvář. Po téhle informaci nepěkně zaklel a nakopl kámen.

‚Hele!' zasyčelo něco a já s Mirandou jsme sebou cukly. Udiveně jsem se podívala na kámen. Trol...

„Pardon, jsme tu prvně" omluvila jsem se, jakmile jsem viděla jeho naštvanou tvář. Jeho tři oči si mě udiveně měřili. „Běžec! Běžec!" zakřičel najednou a rychlostí světla utekl. Jen se po něm zaprášilo.

„Co. To. Kurva. Bylo?!" ozvalo se od zbytku týmu.

„Trol" pokrčila jsem rameny. „Nicméně, pokračujme v cestě" řekla jsem po chvíli ticha. Ale moji cestu zastavilo zlověstné syčení. A ne jedno. Ozývalo se všude kolem nás a opakovalo jedno slovo. Běžec.

Co jsem kruci? Bolt?

Syčení se přibližovalo a přede mnou stanul, nejspíš, jejich vůdce. Každé oko měl jiné a byl mi výškou do pasu, zatím co ostatní byly v úrovni kolene.

„Tu Běžec nemá co pohledávat! Naše území!" zasyčel a ohnal se svou dlouhou vyhublou prackou v úmyslu mě nepěkně škrábnout. Tak tak jsem uhla a hodila na něho překvapený pohled. Jsem sakra dvakrát větší, jak si na mě může dovolovat, škareda jeden?

Sklonila jsem se k němu s naštvaným výrazem. „Tak hele umpalumpo! Jsme tu prvně a ani pořádně nevíme, kde se nacházíme, takže ty špinavý okousaný nehty si nech pro někoho jiného!" zasyčela jsem pro změnu já.

Trochu sebou cukl, ale to bylo asi tak všechno. Přiblížil se ke mně tak, že jsem ucítila jeho smradlavý dech. Sakra, z toho smradu se mi i zkroutili nehty!

„Co ty říkat, Běžec?!" řekl. „Já říkat, ty idiot, že my tu být prvně. Co tobě nedojít?!" řekla jsem jeho stylem řeči. Jako by to pochopil a stáhl se někam do keře. Jen jsem se ztuhle dívala na ten keř. „On prostě zmizel?" zasmála jsem se.

„Jo, a vím kvůli čemu!" řekla Nataša a nasměrovala můj pohled někam do lesa.

No do prdele!