Avengers a nadpřirozeno

× 26 ×

Emas Bek

Ihned, jak jsem uslyšel šustění křídel, jsem se zvedl na nohy. Letěl pryč. Sykl jsem. Sakra, co jsem to do háje za ochránce?! Navíc nám na scénu dorazila červeno-žlutá plechovka. Super... ten tu chyběl.

Hned, jak mě spatřil, na mě zamířil. Nemám na tebe čas!

Použil jsem svou větrnou sílu a letěl za tím rádoby andělem. Tím pádem mě paprsek minul a Starkovy z úst vylétla dost peprná nadávka. Zahlédl jsem toho rádoby anděla. Byl daleko, ale pořád byl vidět. Za mou prdelí se ozval Iron Man. Ty mi tu fakt chyběls hochu.

Vytvořil jsem rampouch a chtěl jím probodnout jeho křídlo, ale jako by ono křídlo bylo z oceli. Rampouch se roztříštil. Sykl jsem a přidal na rychlosti. Byl jsem mu v patách. V dálce jsem uviděl kus SHIELDovského letadla.

Přistál jsem na ‚andělovi' a začal ho škrtit. Za námi začal Iron Man něco mumlat.

V letadle...

„Starku, co se tam k sakru děje?!" zařvala Nataša do vysílačky. Byla noc a k tomu trochu mlha, takže nikdo nic neviděl. Piloti měli trochu problémy s letem. „Mám ji, mám Neelu!" ozvalo se najednou, až sebou všichni trhli. Pilot už se chystal otevřít dveře, ale Iron Man se objevil před čelním sklem. A nebyl jediný. Byl tam s ním někdo...kdo vypadal jako Jamie.

„Co to ksakru je? Ono je jich víc?!" zhrozil se Banner vedle Nataši.

Strhla se bitka a anděl měl navrch. Začali se nějak požďuchovat a Neela jim vypadla z rukou. Všichni překvapivě vyjekli. Thor už se chtěl ujat role hrdiny, ale najednou se tam prohnala jakási...šmouha.

Byl to snad člověk?!

Všichni se naklonili tak, aby viděli dolů. Neelu držel v objetí neznámí mladík. Jeho dlouhé bílé vlasy se zuřivě pohybovaly ve větru.

On...létal?!

Celá posádka z toho byla na větvi. Viděli Bannerovu přeměnu, stojí vedle nich bůh z jiného světa, ale tohle už bylo přes čáru. Muž se objevil těsně před jejich nosy. Jediné, co je dělilo, bylo ono sklo. Muž si je prohlížel...skenoval je. Nevěděl, zda jsou na straně Neely nebo ne. Ale soudě podle obličejů usoudil, že to budou její známí.

Naznačil, aby pilot otevřel dveře, aby ji mohl položit do letadla. Pilot tak učinil a hned, jak se onen kluk dostal dovnitř, je zavřel. Položil ji něžně na sedačky. Aby jí ještě více neublížil. Krvavé skvrny u jejích zranění se nebezpečně zvětšovaly.

„Potřebuje ošetřit" promluvil mladík do ticha a pohlédl na ně. Mířili na něho zbraněmi. To mladíka značně naštvalo, ale nedal to na sobě znát. Dál si udržoval chladnou masku vojáka. Tak jak ho to učil otec. „Potřebuje pomoc, hned!" řekl rázně.

Do letadla se dostal Iron Man.

„Ten zkurvený holub uletěl!" postěžoval si a vyšel ze svého obleku překvapeně hledíc na bělovlasého mladíka.

Emas Bek

Co na mě sakra všichni tak blbě čumí?! Naštěstí už Neele někdo poskytoval pomoc. Úlevně jsem si oddychl, ale ne na dlouho. Cítil jsem na temenu hlavy chladnou hlaveň pistole. Podíval jsem se na vlastníka. Nějaká zrzka. To mě dopálilo úplně. Kolem mě se začaly objevovat malé rampouchy.

„Prosím, nezabíjejte mě. Nejsem nepřítel" řekl jsem překvapivě klidným hlasem. Nejradši bych jí upravil ten její hnusný ksicht, ale to se teď asi nehodí. Jen se na mě škaredě podívala a přiblížila prst k spoušti. Neměl bych to být já, kdo by měl být nedůvěřivý?! Použil jsem na ní větrný element a odfoukl její zbraň z ruky. Povrchně se na mě zaškaredila a šla si pro svou pistoli.

Po téhle potyčce už bylo v letadle ticho, které panovalo až do příjezdu na základnu. Tam odvezli Neelu na operační sál, ze kterého pak doputovala do nemocničního pokoje. Vedle ní ležela nějaká blondýnka, která na tom vypadala stejně špatně. Jak jsem se teď na Neelu díval, přepadl mě vztek.

K čemu jsem byl sakra vyslán, když ji ani neochráním?!

Podíval jsem se na její klidnou tvář a na její ornament pod okem. Musím přiznat, že je hodně podobná své matce. „Hele ty..." ozvalo se za mnou a přerušilo tak moje myšlenky. V duchu jsem si povzdechl. Zase bude nějaké vyptávání. A taky že bylo. Ten nudný proces vám radši nebudu ani vyprávět.

Vrátil jsem se zpátky do nemocničního pokoje. Doktoři neví, kdy přesně se probudí, ale den dva to bude určitě trvat. Prý toho vůbec nenaspala, navíc má strach o svoji rodinu, což se na ní taky podepsalo. Povzdechl jsem si. Jsem marný.

Najednou se v naprosté tichosti vedle nás ozval jakýsi sten. Zvedl jsem hlavu a podíval jsem se na zdroj toho zvuku. Nějaká blondýnka, která pomalu otevírala oči. Nejdřív jen tak koukala na strop, pak se ale podívala do strany přímo na mě. „Vítej mezi živými" uchechtl jsem se.

Nechápavě se na mě podívala a pokusila si sednout. Když jsem uviděl, jak se s tím trápila, pomohl jsem jí. „Díky" vydechla unaveně. „Neela, kde je?! Je v pořádku?!" vyjekla najednou, až jsem sebou cukl. Poodstoupil jsem, aby ji viděla. Rozšířili se jí oči.

„Napadli ji, ale bude v pořádku. Jen si chvíli pospí" vydechl jsem. Hrklo ve mně. „Ty ji znáš?!" zeptal jsem se. „Ano, vím o ní skoro vše" řekla a koukla se na ní. „I to, co je zač" dodala šeptem. To mě donutilo se posadit na prázdnou postel vedle. „Myslíš její původ?" zeptal jsem se.

„Ano. Já jsem dcerou Alenky a ona Šíleného Kloboučníka. Ouu, to jsem asi neměla říkat. Teď si budeš myslet, že jsem blázen...jako moje matka" to poslední vydechla tak, že jsem to skoro ani já neslyšel.

Dělal jsem, že jsem to přeslechl. Ptal jsem se jí na různé věci. Dozvěděl jsem se třeba to, že má bílou fretku jménem Francis. A taky to, že na pět let zmizela. A podobné věci. Podíval jsem se na hodiny.

„To už je tolik? Měla bys jít spát. Ráno je taky den" řekl jsem a opustil místnost.

Fuha... Nevěděl jsem, že má Alenka dceru...ještě k tomu takovou kost...