Avengers a nadpřirozeno

× 15 ×

Neela

Zrovna bylo odpoledne a já zalívala květiny v zahradě, když se ozval jeho otravný hlas. „Hele služko, co takhle se projít po městě?!" zařval hned vedle mě. Propálila jsem ho pohledem. „Nikam nejdu!" odsekla jsem a naštvaně položila konvu vedle květin. „Ale notak ty suchare, mám pro tebe překvapení" řekl otráveně. Založila jsem si ruce na prsou. Tohle nevěstí nic dobrého.

„Tak jinak. Jako budoucí král ti to nařizuju!" křikl a já si všimla hlavu jedné služebné v okně. Též si ji všiml a zaksichtil se na mě. Zrovna to je ta největší drbna. Grr... „Fajn!" odsekla jsem naštvaně a princ se na mě zazubil. Já se na něho však zamračila. Sere mě. Pěkně mě sere. „Tak pojď!" zasmál se a táhl mě někam pryč. „P-počkej!" vyjekla jsem.

Táhl mě ke stájím, kde si vzal kápy, osedlal si koně a pomohl mi na něho nasednout. „Můžeš vůbec na veřejnost?!" vzpomněla jsem si na zákaz krále. „Ne" odpověděl jednoduše a vyjel směrem do města.

Kurva...za tohle mě král dá rovnou popravit! Není to totiž poprvé, co zdrhá do města.

Naštvaně jsem vydechla vzduch z plic. Začínal mě pěkně bolet zadek a město už nebylo daleko. Už jsem dokonce viděla první domy a slyšela smích vesničanů.

Nakonec se ukázalo, že to překvapení pro mě, vlastně nebylo pro mě. Ten idiot chtěl jít do cirkusu! Ne, že bych já nechtěla, ale hned jak překročil práh toho obřího stanu, se o mě vůbec nezajímal.

„To byla ale sranda!" zasmál se, když jsme se vraceli na hrad.

Jó, srandy kopec, fakt. Otráveně jsem protočila očima, když vyprávěl vše, co se tam stalo. Víš princátko, já tam byla taky! Ale řekla jsem jen „Wow" nebo „Fakt?"

Neměla jsem sílu na to se s ním teď hádat. Jedeme už docela dlouho a já nikde nevidím náš hrad. „Ehm, princátko. Jedeme správně?" řekla jsem nejistě. Jen se uchechtl. „Den z daleka nekončí, Ušatice" zasmál se a pokračoval v jízdě do lesa. Tak fajn. Pevněji jsem se ho chytla. Určitě mě jde zabít, nevidím v tom nic jiného.

„Uděláš pro mě něco?" ozvalo se do ticha. „Ne!" křikla jsem okamžitě. Pootočil na mě hlavu. „Zavři oči, prosím" zazubil se na mě. Zamračila jsem se. Asi mě fakt chce zabít. Jen jsem se nadechla a oči zavřela. Vnímala jsem jen tu bolest zadku. Och bože! Já chci sakra jet v autě, klidně autobusem, jen ne koně!

Najednou jsme se zastavili a princ mě vysadil dolů.

„Tak, otevři oči" zašeptal do mého ucha. Hned jak jsem tak učinila, se mi zadrhl dech v krku.

Před sebou jsem měla jezero, o jehož dno se odrazovala noční obloha plná hvězd. Všude okolo byl jenom les a nádherné ticho. Celé to budilo dojem jako z pohádky.

„Věděl jsem, že se ti tu bude líbit" ušklíbl se Jamie, jakmile uviděl můj výraz. „Našel jsem to tu už jako malý a rád sem chodím. Je to dobré místo na přemýšlení" vydechl a sedl si na trávu.

Napodobila jsem ho. Seděli jsme tu hodně dlouho a povídali si o všem možném. Zvláštní. Dřív bych mu šla po krku a jeho rodičům řekla, že ho sežrala divá zvěř, ale nějak se mi nechce.

Najednou jsem na nose ucítila mokro, pak na tváři, ve vlasech... „Začíná pršet!" vyjekla jsem, když jsem si to uvědomila. „A to nějak vadí?" uchechtl se Jamie. Zamračila jsem se na něho a vší silou ho zvedla. „Jestli se tvá matka dozví, že si nachcípaný, a já na tebe mám dohlížet, tak mě seřeže jak psa!" vyjekla jsem a ukázala na toho blbého koně.

Jen převrátil očima a nasedl na něho. S jeho pomocí jsem se na toho koně taky dostala a jeli jsme konečně domů. Celou cestu jsem dumala proč mě tam sakra vzal? Tenhle arogantní idiot, který mě jenom slovně šikanuje a dělá my naschvály, mě vzal někam, kde to vypadalo jako z Říše divů. Co má princátko v plánu?

Zajeli jsme do stáje z kama jsme nenápadně vlezly do hradu. Utíkali jsme chodbami jako vítr a vpadli do princova pokoje. „Bože, díky!" vydechla jsem na což se princ zasmál. „Co?" nechápala jsem. „Nic" zasmál se, ale pak zvážněl. Nechápavě jsem se na něho koukla. Díval se mi do očí a vypadal, že nad něčím přemýšlí. „Měl byste si jít lehnout, princátko" zavrtěla jsem hlavou.

Další den jsem ho skoro neviděla. Dneska měl ráno hodiny francouzštiny, lekci šermu a vybírání jídla na dnešní večeři. Pozvali si sem tu fiflenu z vedlejšího království.

„Walesová!" vyjekl mi do ucha ten protivný hlas. Povyskočila jsem a nenávistně se podívala na hlavní služku. „Neviděla jste prince Jeremiáše?!" řekla trochu vystrašeně. „Myslela jsem, že je na ochutnávce čajů" řekla jsem nezaujatě, i když mě sakra zajímalo, kde je. „Pohádal se s otcem a vypařil se! Bude to obrovský problém! Ježiši Kriste!" začala bědovat a odešla pryč.

Jeremiáši ty blbečku, jestli něco provedeš, tak tě zabiju!

Už se pomalu schylovalo k večeři, ale nedošel ani princ Jamie ani princezna s rodinou. Tady něco nesedí. Zrovna sedím v princově pokoji na posteli a přísahám samotnému Satanovi, že toho idiota zapleštím. Dveře se najednou rozletěli.

Já o vlku a vlk si jde dobrovolně proplesknout. Naštvaně jsem si stoupla. „Jeremiáši! Kdes byl?! Hledalo tě celé království!" vyprskla jsem hned, jak jsem ho uviděla. „Oh, drž hubu! Si snad moje matka?!" vyprskl na mě okamžitě. Překvapeně jsem pootevřela pusu.

„Připadám si tak, když se musím starat o takového idiota, jako jsi ty!" křikla jsem na oplátku. „Nějak si dovoluješ, služko!" zařval. Stoupla jsem si blíž k němu a vzdorovitě se koukla do jeho očí. „A co mi uděláš?!" řekla jsem trochu klidněji. Frustrovaně vydechl a zajel rukou do vlasů.

„Co se děje?" zeptala jsem se. „Posral jsem to, Neel. Táta mě naštval a já, jak víš neuvažuju, když jsem naštvaný..." odmlčel se. „Zajel jsem do toho podělaného království a vyplivl princezně do tváře pravdu" podíval se na mě smutným pohledem. „A-asi jsem zapříčinil válku, Neel" řekl vystrašeně. Dala jsem si ruku před pusu. To je to poslední, co potřebujeme.

„Ty idiote..." vydechla jsem a vzala ho za ramena. „Proč si jí to přijel říct?! Mrdlo ti už v té hlavě?! Ani o ní nic nevíš! Mohla být třeba milá, nebo tak něco!" vyjekla jsem. Chytl mě za zápěstí a podíval se mi do očí.

„Nemohl jsem to přijmout, Neel. Já už někoho miluju, víš?" zašeptal. Zaskočilo mi. „Ty...co?" vydechla jsem.

„Já..." začal, ale zadrhl se. Netrpělivě jsem se na něho koukla.