Avengers a nadpřirozeno

× 41 ×

„Co to – Kdo to sakra je?!" vyjekla naštvaně. „A co to tady provádíte?!" vykřikla a přiblížila se k nám. Nedávala ale pozor, nevšimla si ledu, co se šířil po podlaze a málem upadla. „Sakra ovládej se, blbče!" křikla jeho směrem.

Rychle jsme se zvedli a já jsem si uhladila mokré šaty a vlasy. „No..." začal Jackie, ale já ho přerušila. „Šlápla jsem si na lem šatů a BUM! Omylem jsem na něho spadla" zasmála jsem se nejistě. „Našel jsem jí v mé pustině, omdlela tam" vydal ze sebe Jackie.

„Panečku! Cos tam dělala, holubičko?! Musíme něco udělat s tvými mokrými šaty!" začala hned vyšilovat. „Narciss! Hned ke mně!" vykřikla hrozivě. O pár minut později do pokoje vtrhla služka. Vypadala lidsky, ale v říši nikdy nevíš. Její žluté vlasy sahaly až po zadek. Služka k nám zvedla své žluto-oranžové oči plného strachu. Její tvář byla poseta nehezkými jizvami. „Narciss, vezmi tady slečnu do koupelny. A dones jí suché oblečení!" prskla na ní královna.

Narciss jen přikývla, přistoupila ke mně a táhla mě pryč.

Vyděšeně jsem koukla na Jackieho. Chtěla jsem od něho pomoc, ale to už královna s naštvaným obličejem zavírala dveře. „Tady, slečno" řekla Narciss a otevřela dveře. Naskytl se mi pohled na obrovskou koupelnu. Šupla mě tam a zamkla. Polkla jsem a zalomcovala dveřmi.

Jsou fakt zamčený! Bože...Kam jsem se to sakra dostala?!

◊◊◊◊◊◊

„Slečno, mám tady pro vás to oblečení!" ozvalo se přes zamčené dveře, když jsem si ručníkem vysoušela umyté vlasy. „Dobře, můžete dovnitř!" křikla jsem, aby mě slyšela a otočila jsem se ke dveřím. Žlutovláska jen tiše vklouzla dovnitř a se sklopenou hlavou položila oblečení vedle mě. Chtěla si vzít i 'moje' šaty, kdybych jí nezastavila. „Nebojte slečno, vrátím vám to hned, jakmile uschnou" sklopila znovu pohled k zemi. Povzdechla jsem si.

Radši jim tu nebudu odporovat. Bůh ví, co by mi udělali. „Dejte na ně pozor, nejsou moje. Jsou mojí...kamarádky" vydechla jsem. Přikývla, a i s věcmi odešla pryč. Podívala jsem se na kupku oblečení. Jak jinak než bílá... Po oblečení jsem nejistě otevřela dveře.

Jack

„Proč je tady ta buchta?! Co je vůbec zač?!" vykřikla a podívala se na mě hned, jak zavřela dveře. Mlčel jsem. Sám jsem nevěděl, proč jsem jí sem donesl. „Na něco jsem se ptala!" křikla a škubla se mnou za vlasy. Sykl jsem bolestí. „Bělouši...já...já..." vydal jsem ze sebe a vzepřel se. Pochopila to a pustila mě. „Není to jen tak nějaká buchta. Ta buchta, jak ti ji říkáš, se měla stát královnou" řekl jsem jí narovinu.

Sestra viditelně zbledla a vypadala šokovaně.

„To lžeš! K tomu, aby mohli ti hopsalové někoho korunovat, potřebují potomka s královskou krví. Královna chcípla dřív, než stačila nějakého usopleného spratka mít. A korunu, kterou jsem jim vzala" řekla naštvaně.

Drapl jsem brašnu, která ležela na posteli a vytáhl onu korunu. „Myslíš tuhle?!" řekl jsem posměšně. „Ty prohnaní zrádci! Všechny je pošlu na smrt! I děti!" vyjekla naštvaně. „Vyhladím ten jejich podřadný rod!" vykřikla tak nahlas, až jsem se bál, že nás někdo uslyší. Její alabastrová pleť začala rudnout. V očích jí žhnuly nebezpečné plamínky.

„Uklidni se, Bělouši!" šeptl jsem. V tu chvíli jsem dostal facku. Nečekal jsem to s tak jsem skončil na zemi. „Ještě jednou mi tak řekni a skončíš zase připoutaný, jasný?!" vykřikla. Mlčel jsem. Kopla do mě, aby mě otočila na záda a zaryla mi svůj podpatek do břicha. Zakňučel jsem.

„Jasný?!" hrozivě se na mě podívala. „Jasný. Jan..." zamumlal jsem její jméno. Neměl jsem její jméno rád už od dětství. Nevím proč, prostě se mi nelíbilo. „Neslyším!"

„Jasný, Janice!!" vykřikl jsem pro změnu já. Sundala ze mě nohu, uhladila si šaty a pohodila vlasy. „Jsem ráda, bráško, že jsme se domluvili. Teď se běž upravit. Budeme mít se žabičkou snídani" řekla jako by se nic nestalo a odešla.

Zaúpěl jsem a dal si ruku před oči. Chtělo se mi brečet. Neměl jsem jí o té koruně a holce nic říkat...Promiň mi to, žabičko.

Neela

„Kam to jdeme?" zeptala jsem se poplašeně, když mě táhla úplně jiným směrem, než byl Jackův pokoj. „Na snídani, slečno" pípla potichu. Asi si spolu moc nepokecáme...

Povzdechla jsem si a nechala se táhnout až do obrovské jídelny. Královna s Jackem už tam seděli a čekali na mě. „Och zlatíčko, tobě to ale sluší" usmála se na mě královna a ukázala na volné místo po své pravici. Nejistě jsem si tam sedla. „Doufám, že máš ráda žabičky v čokoládě" mrkla na mě a přede mnou ihned přistál talíř s...

Koukla jsem se, co mi to vůbec dali. Těžko jsem potlačila výjek. Na mém talíři byly žáby...v čokoládě... a hýbaly se. Polkla jsem. Co to sakra je?!

„No, jen do toho!" pobídla mě s falešným úsměvem. „Ehmm..." začala jsem. V lhaní nejsem zrovna dobrá. „Omlouvám se, ale nemám hlad" vykoktala jsem první, co mě napadlo. Královna se zarazila a pohlédla na mě. V ruce držela již nakousnutou žábu. Potlačila jsem zvracení.

Doufám, že jsou to žabky jako z Harryho Pottera...

„Och, jaká škoda. A já doufala, že ochutnáš" řekla naoko smutně. Pak odhodila žábu na talíř a propálila mě pohledem. „To je ale dobře, nebudeme se tím pádem nijak zdržovat" usmála se a luskla prsty. V tu chvíli mě někdo přivázal k židli.

„Co to?!" zděsila jsem se. „Och žabičko moje, to je jen opatření, není, čeho se bát" zasmála se královna. S nechápavým výrazem jsem se na ní podívala. Její výraz ale veselý nebyl. Naklonila se ke mně. „Teď mi řekneš, co jsi zač. Chci o tobě vědět všechno. I to, jak to že je možné, že tě elfové chtějí za královnu" řekla chladně a mě přejel mráz po zádech. Střelila jsem pohledem k Jackovi. Ta svině to práskla!

Pohlédla jsem zpět na královnu. „Nebo co?" řekla jsem bojovně. Usmála se na mě. „To je přeci jednoduché. Zabiju tě" usmála se, jako by tak vyhrožovala každý den. Když jsem byla delší dobu ticho, zasmála se. Rychlými pohyby pak vzala nůž a zabodla mi ho do ruky. „Radím ti, kápni božskou, nebo to příště bude do oka" zašeptala mi do ucha a začala nožem pohybovat. Vykřikla jsem bolestí.

„Sestro!" vykřikl Jackův hlas, načež jsem ztuhla. Vystrašeně jsem na ní pohlédla.

Tohle je jeho sestra?