Ahoj lidi. Měla bych se nejspíš představit co? No tak dobrá.
Jméno mé je Neela Wales. Jsem tichý a uzavřený typ, který by se nejraději zachumlal do deky a spal. Jenže to né.
Zítra mě čeká první den na vysoké škole. Docela mně zajímá, co si o mě budou říkat. Zrovna jsme se totiž přistěhovali a nikdo nás tu nezná. Což je asi dobře.
Bydlím jenom s otcem, který je tak trochu svůj. Proč taky ne, je to totiž Kloboučník. Ne, nemyslím tím povolání, on je opravdový Kloboučník z Říše divů.
Ptáte se, jak je to možné?
Sama to nevím, co ale vím je ten fakt, že pohádkové a nadpřirozené bytosti existují.
Jak to vím?
Jsem jednou z nich. Mé modré vlasy zakrývají špičaté elfí uši. Ano, jsem elf s modrými vlasy. A ne, nepřebarvila jsem se. Takové jsou už od mého narození. Mám je po otci, které má jen o trochu tmavší.
Zrovna jsem pokládala na můj stůl fotku mě a otce, když mě zavolal k večeři.
„Už jdu!" křikla jsem, položila fotku a utíkala po schodech do kuchyně, která byla spojená s jídelnou.
Usadila jsem se na mou židli, která byla úplně jiná než ty ostatní. Bylo tu šest židlí a ani jedna neměla svého parťáka do páru.
Jak říkám, otec má svůj styl a drží se ho zuby nehty.
Opřela jsem se o tmavě dřevěný stůl, ve kterém byly vyřezány nějaké ornamenty, a podívala se na otce.
Jeho typický klobouk měl jako vždy nakřivo, modré vlasy si dal do culíku, a na sobě měl nějakou zástěru.
Nemyslete si, že je otec nějaká hospodyňka nebo matka v domácnosti, chce mi jen tohle celé co nejvíc zpříjemnit. Nechtěla jsem se stěhovat. Ani před tím a ani poprvé. Hodně jsme se stěhovali. Hlavně kvůli mně. Ale tentokrát to bylo jiné.
Na stůl položil dort a k tomu měl ještě čaj.
„Ale no tak tati, čaj jsme měli přece o páté" fňukla jsem, ale nalila si.
Jen abych to vysvětlila, můj otec miluje čaj o páté. Není den, kdy jsme čaj v danou hodinu neměli. A já kvůli tomu začala být lehce otrávená, ale nemám srdce na to mu to říct.
„Já vím, Modrásku, ale nestačil jsem nic nakoupit" řekl a sedl si po mé levici. Klobouk si položil vedle sebe na stůl.
„To nevadí" pousmála jsem se na tátu a pustila se do večeře. Jestli se teda dortu dá říkat večeře.
Umyla jsem nádobí, dala tátovi pusu na čelo a s křikem, že už půjdu spát, jsem se zavřela v pokoji. V koupelně, kterou mám konečně vlastní, jsem se osprchovala a vyčistila zuby. Pak jsem vlezla zpátky do svého pokoje.
Pokoj byl modro-šedo-fialovo-zelený. Ano, trochu stylu jsem též pochytila. Taky aby ne, když jsem jeho dcera.
Vzala jsem si pyžamo a oblíkla se. Unaveně jsem padla do postele a chtěla se zachumlat, pak jsem si ale vzpomněla.
Škola!
Vystřelila jsem do sedu.
Co si asi tak vzít?
V rohu pokoji jsem vzala tašku, do které jsem naházela bloček s tužkou, mobil a sluchátky a skicákem. Pak jsem si úlevně lehla do postele, nachystala si budík a šla spát.
No... pokusila jsem se o to.
Venku už byla hluboká tma. Koukla jsem se na mobil, který teď působil jako Slunce. Když jsem si přivykla na světlo, koukla jsem se.
Dvě ráno... Super.
Vydechla jsem a znovu se položila do peřin. Prosím, chci se na první den vyspat! Jako by mě bůh poslechl. Usla jsem okamžitě.
Probudil mě až budík, kterým jsem hodila o stěnu. Povzdechla jsem si, sedla si a chvíli jen tak koukala. Když už jsem se duševně probudila, vyčistila jsem si zuby, učesala se a šla jsem se obléct.
Pruhované černo-modré tílko, kosočtvercovou černo-modrou sukni, modré podkolenky a černé rukavice bez prstů.
Zrovna jsem si natahovala tu druhou rukavici, když mě zezdola volal táta.
Popadla jsem tašku. Jakmile jsem to udělala, něco v ní zapískalo. Ten pískot poznám jako svůj klobouk...
„Francisi?!" vyjeknu a otevřu tašku. Korálkovýma očima se na mě podívá chlupatá bíla fretka.
„Modrásku!" zaječí otec.
„JO!" vykřiknu, a i s Francisem mířím dolů. Ten se mi uvelebí na rameni. „Tati, udělej s ním něco!" zafuním, když seběhnu schody a málem do otce narazím.
Není to poprvé, co se mnou chce jít Francis do školy.
„Ale Modrásku, tak s tebou chce jít. Já bych si ho sebou vzal" řekl s úsměvem otec a otočil se na mě. A vypadal jako šílený kloboučník. Každé oko měl namalované jinak, měl to svoje typické oblečení a na hlavě křivě posazený klobouk.
„Ty se někam chystáš?" zeptala jsem se a vzala si snídani ve formě kukuřičných lupínek. Francis na mě házel smutná očka, tak jsem mu dala jeho obvyklou snídani.
„Ano, jdu se podívat po městě, kde co leží a běží" řekl a usrkl si čaje. Jen jsem chápavě přikývla, dala misku do dřezu a upalovala k vchodovým dveřím.
„Neel, hodně štěstí" usmál se na mě povzbudivě otec. Pak ukázal něco, co měl za zády. Vykulila jsem oči a šťastně vyjekla.
Byl to podobný klobouk, co vždy nosil táta, jen menší a modrý. Moje oblíbená barva...
„Díky tati!" vyjekla jsem a hned si klobouk nasadila. Mám jich sice spoustu, ale modrý ještě ne.
„Francis mi řekl, že si určitě vezmeš tohle oblečení a já tě nemohl nechat bez kloboučku" zasmál se. Objala jsem ho.
„Tak jo, už bys mělas jít" odtáhl se a začal ťukat do kapesních hodinek. Jen jsem se zasmála, oblíkla si mikinu a kotníkové boty, popadla tašku, a i s Francisem utíkala.
„Tak ahoj!" křikla jsem za běhu.
Koukla jsem se na své kapesní hodinky. Nemyslete si, že jsem cvok – no možná trochu – ale mobil mám v tašce a jsem lína ho hledat.
Bylo přesně sedm.
Schovala jsem hodinky do kapsy mikiny a svůj krok zpomalila. Navíc jsem šla přes les, takže by bylo trochu nebezpečné tu běhat.
„Co myslíš Francisi, budou si ze mě dělat legraci?" zeptala jsem se, i když mi bylo jasné, že neodpoví. Jen zapískal a otřel se hlavičkou o moji tvář. Povzdechla jsem si.
V takhle hrobovém tichu jsem šla ještě půl hodiny, než se před námi objevila budova školy.
Náhle mě popadl stres. Začalo se mi hůře dýchat. Začínala jsem mít pocit, že vyvrhnu celý žaludek.
Notak...základku a střední si zvládla hned několikrát...Tohle zvládneš taky!
Zhluboka jsem se nadechla a vyšla z lesa. Cestou jsem se oprašovala. Když v ránu zaslechnu motor auta. Zvednu pohled a hned si přeju umřít.
Ne, ne, ne!
Z růžovo-černého kabrioletu vyšla ta nejhorší možná osoba. Stefany. Barbie královna mé bývalé školy.
Co ale dělá tady?!
Najednou mě to trklo. Bavila se o stěhování. Byl kvůli tomu poprask, dokonce udělali i párty.
Ale proč zrovna sem?! To mě Bože nemáš rád?!
Na obrázku máte Francise, ale to jste dozajista poznali ;)
ČTEŠ
Avengers a nadpřirozeno
FanficPříběh je o dívce jménem Neela Wales. Její život není nijak pohádkový. Posměšky, šikana, pohrdání. To jí celí život potkávalo. Pak se ale do jejího života vmíchal tým superhrdinů. Změnil se její život k lepšímu, nebo se naopak ještě zhoršil? A co Lo...