Avengers a nadpřirozeno

× 18 ×

Ta koupel byla tak příjemná, že sem tam strávila půl hodiny. Plus dalších minut umívání mých zatraceně dlouhých vlasů. Na co je vlastně ještě mám? „Mirando! Přines mi nůžky!" A tak jsem se zbavila vlasů. Teď jsem je měla zase do půli zad.

„Co se ti tam stalo, Neelo?" ozvalo se v hrobovém tichu, zrovna když jsem si ustřihla poslední pramen vlasů. „Nechci o tom mluvit, je to za mnou" odbyla jsem ji a prohrábla jsem si vlasy. „Chápu" řekla z poloviny naštvaně a chápavě. Ne, určitě nechápeš. Pomyslela jsem si.

Mezitím, co jsem vyhodila mé vlasy, jsem si všimla, že Dark s někým telefonuje. A vypadá při tom opravdu nasraně. „Darku" přešla jsem k němu. Ten se jen zvedl a zabouchl se v tátovi ložnici. Normálně mi zabouchl před nosem!

„Mirando..." načala jsem, ale odbyla mě tím, že už musí domů. Stejně tak Mark. A tak jsem doma zůstala jen s Darkem. Chtěla jsem zalézt do mého pokoje, ale uslyšela jsem jeho rozhovor. „Jak to myslíte, že mi nepomůžete?!" zařval.

Upřímně, tohle museli slyšet i sousedi. Přiložila jsem ucho na dveře. „Hele, dům byl naprosto zdevastovaný! Říkám vám, že si pro něho někdo přišel! To je jasný důkaz, že byl unesen!" řval dál. Jen jsem si přiložila ruku na ústa. „Jaký, že vám nemůžeme pomoci?! Chcete mě nasrat?! Zatím se vám to skvěle daří!" zařval a už jsem slyšela jen tlumenou ránu do stěny. „KURVÁÁÁ!!" zaječel a ozvala se další tlumená rána. Další a další. Ten magor snad...

Prudce jsem otevřela dveře. Viděla jsem jak bezmocně klečí a prohlíží si své zkrvavené pěsti. Ten magor se chtěl snad probourat zdí! Řekla jsem si v duchu hned, jak jsem ve zdi uviděla ty krátery. Na zemi pak ležel rozflákaný mobil.

„Darku! Ty blbečku!" napomenula jsem ho a ošetřila mu rány. „Teď už mi řekneš, oč se jedná?!" vyjela jsem na něho. Jen se na mě zoufale podíval. „Táta...on...je měsíc nezvěstný" zašeptal. Mé srdce vynechalo úder.

„Co...Cože?" nechtěla jsem to pochopit. Prostě ne.

„Před měsícem jsem šel nakoupit, a když jsem se vrátil kolem večera, všechno bylo naruby a taky od krve. Hledal jsem ho celé dny a noci. Volal na policii, letáky, prostě všechno, ale nikdo nic neví" bylo vidět, že má slzy na krajíčku.

„Pak jsem ještě obvolal SHIELD, ale... nechtějí mi pomoct" a je to. Rozbrečel se a já s ním. „To...to" zhroutila jsem se k němu. „Kdo to byl? Máš nějaké tušení?" zeptala jsem se do ticha. Jen zavrtěl hlavou.

Najednou se domem ozval zvonek. Zvedla jsem se a otevřela dveře. „Zapomněl jsem ho vrátit" řekl Mark. Podívala jsem se na tu velkou bílou chlupatou kouli v jeho náručí. „Ty ještě žiješ?" popotáhla jsem překvapeně a vzala si Francise do rukou. Ten jen radostně zapištěl a otřel se hlavičkou o moji tvář.

„Chceš jít dál?" zeptala jsem se Marka. „Nechci doma nechávat ségru samotnou, promiň" pousmál se na mě smutně. Zakoukala jsem se do těch jeho modrých očí. Celých těch pět let. Chyběli mi. Nečekaně jsem ho objala a rozbrečela jsem se.

„Chyběl si mi" popotáhla jsem a zabořila hlavu do jeho hrudi. Odkdy jsem sakra taková měkkota?! „Ty mě taky" řekl a zesílil stisk. Nevím, jak dlouho jsme tam tak stály, ale asi dostatečně dlouho na to, abychom nasrali bráchu. „Zavři sakra, je tu..." ozval se naštvaně, ale pak se zarazil.

„Hohoo, odstup od mé sestry!" vyjekl, popadl Marka za límec a odtáhl nás od sebe. „Fajn!" vysmekl se mu. „Hlavně klid, terminátore" řekl mu Mark poté, co uviděl bráchův výraz. „Tak, ahoj" usmál se na mě a šel pryč.

„Co to bylo? Hele, mě je jedno, s kým si budeš chodit, ale tohoto cvoka?" povzdechl si a šel do kuchyně. „Naše rodina má co říkat" zarazila jsem se. „Ale on mluví s kytkami a zvířaty!" rozhodil rukama. „A ty jsi zase poloviční elf, můžete si podat ruce" zaškaredila jsem se na něho. On jen protočil oči a otevřel si pivo.

„Kdybys mě hledala, jsem v tátově pracovně, ale prosím nevyrušuj až tak...do večera" a s tím zmizel za dveřmi pracovny. „Dobře" vydechla jsem a zůstala tam jen tak stát.

A co mám teď dělat? Mlaskla jsem a rozhlídla se po baráku. Co takhle si zajet do New Yorku, najít tátu? Ne, to by mě brácha zabil. Zakručelo mi v břiše...tak už vím, co dělat. Nakráčela jsem k ledničce, otevřela ji a.... nic. Byla totálně prázdná! Pokud nepočítám to pivo. Povzdechla jsem si.

„Brácha, jdu nakoupit!" zařvala jsem za pochodu do mého pokoje, odkud jsem si vzala věci a mikinu. Zabouchla jsem a zamknula za sebou dveře.

Ty vole...Konečně vidím vzhled 21.století. Krásné dlážděné chodníky, nádherné parky, auta! No prostě žůžo!

Nakoupila jsem toho hodně a s myšlenkami, co uvařit, jsem se vracela domů.

„Takže, špagety, pizza nebo..." zasekla jsem se. Náš dům měl dokořán otevřené dveře. Zamykala jsem je...Upustila jsem tašky a rychle utíkala dovnitř.

„Darku!" zařvala jsem. Dům...byl úplně naruby. Jako by tu někdo bojoval. Dokonce vidím i kapičky krve. „Darku?!" zařvala jsem a běžela do pracovny.

Hned jak jsem vběhla do pracovny, uklouzla jsem. Při dopadu jsem sykla, ale rychle jsem se oklepala a podívala se na příčinu. Střep. Jsem obklopena střepy z rozbitého zrcadla. Pracovna dopadla nejhůř z celého baráku. Počítač byl na kusy, papíry rozházené, knihovna byla spadená na zemi a knihy všude možně.

„Darkúú!" zaječela jsem.

Pak mě napadlo zrcadlo! Třeba je rozbité, protože se do něho schoval. Rychle jsem utíkala k sobě do pokoje a prošla jim.

„Darku!" zařvala jsem dosti hlasitě. Žádná odezva.

Běžela jsem, křičela jeho jméno. Nic, ani po několika desítkách minut. Vyčerpaně jsem se svezla. Slzy už se prodraly na povrch, a tak jsem jim dala volný průběh. Po několika minutách brečení jsem vysíleně zvedla hlavu. Zahlédla jsem něco, co jsem nechtěla vidět. Byl to Markův pokoj. Ve stejném stavu jako můj dům.

„Ne" hlesla jsem a popošla k zrcadlu. Prošla jsem jim a ihned prohledávala dům. Nikde nikdo. Ani Miranda, Mark nebo jejich rodiče.

Co se to kurva děje?! Proč je?! Proč mně?! Co jsem komu udělala?!

Rozbrečela jsem se naplno.

„Tady policie!" ozvalo se z venku. Ihned jsem stoupla a podívala se z okna. Dvě policejní auta parkovala u silnice a asi pět policistů mířilo na hlavní dveře.

„Tam v okně!" ozvalo se a já sebou škubla. Pak se ozval zvuk vykopnutí dveří a běh. Zazmatkovala jsem a rychle utíkala k zrcadlu. Dřív mě ale uviděl policista.

„Stůj!" zařval. Chytl mě za loket a přitáhl k sobě. Držel mě pevně.

„Máme podezřelou!" řekl do vysílačky.

Hoho, to ani náhodou!

Kousla jsem ho do ruky, která mě držela pod krkem. Vyjekl a pustil mě. Nečekala jsem na nic, popadla Markovu kytaru a mrskla ho do hlavy. Ozval se dunivý zvuk, syknutí policisty a následně jeho pád na zem. Jen jsem se šokovaně podívala na rozbitou kytaru a odhodila ji. Ujistila jsem se, že tvrdě spí a prošla jsem zrcadlem. To...je průser. Znají mou tvář. A....kolik lidí má sakra modré vlasy?! Do prdele! Co teď?! Napadl mě jediný nápad, a to najít Avengers.