Avengers a nadpřirozeno

× 7 ×

Cítím v kostech, že tu bloudíme minimálně deset minut. „Tati, kam jdeme?" zeptala jsem se. Vážně mě to zajímalo. Domů nemůžeme, tam už jsou určitě policajti nebo Avengers.

„Jdeme...někam" řekl a zrychlil krok. Jen jsem si povzdechla a nechala se dál táhnout. Asi za minutu dvě jsme dorazili před obrovské zrcadlo a prošli jím.

Rozhlédla jsem se. Tohle není ani náš dům ani můj bunkr. Všechno je tu laděno do bíla. Až na nějaké výjimky.

No nekecej. Nejspíš budeme....

„Kde seš?! Přišel jsem na čaj!" zahulákal otec a vyšel pryč z místnosti. Okamžitě jsem se dala za ním. Opravdu skoro vše tu bylo laděno do bíla. Není pochyb. Doupě Bílé královny.

Zastavili jsme se, nejspíš, v obýváku, kde seděla nějaká žena.

„Veličenstvo" řekl otec, na což se žena hned postavila. Její blond až bílé vlasy jí sahaly do pasu. Na sobě měla bílé šaty s nadýchanou sukní. Vypadaly krásně, přirovnala bych je ke svatebním šatům. Její šedé oči si mě prohlíželi.

„To je tvá dcera? Šílenost se nezapře" pousmála se a s doprovodem klapajících podpatků se vydala ke mně. Měla jsem chuť ucouvnout, ale táta mě držel pevně. Bílá položila svou ruku na moji tvář. Byla tak studená, ale přitom něžná.

„Jsi překrásná" usmála se na mě. Dech se mi zadrhl v krku. „Co jsi chtěl?" otočila se na mého otce.

„Do něčeho se zapletla, potřebuji úkryt. A taky..." sklonil se k ní a něco jí zašeptal. Bílá jen mírně vykulila oči a přikývla. Chtěla jsem na uklidnění pohladit Francise. Počkat...Francis!

„Francisi?!" vykřikla jsem. Nikde v okolí nebyl. Musela jsem ho nechat ve škole! „Francisi!" vyjekla jsem a hned utíkala do místnosti se zrcadlem, kterým jsem prošla.

„Neelo!" zařval za mnou můj otec, ale jeho hlas utichl, jakmile jsem se ocitla za zrcadlem. Rychlostí blesku jsem utíkala zpátky. Utíkala jsem několik minut, když jsem uviděla postavu.

„Marku?" řekla jsem nejistě. Osoba se na mě otočila. Byl to Mark a v rukách držel Francise. „Díky bohu!" vydechla jsem radostí a ihned si ho vzala.

„Neelo, to je krev! Stalo se ti něco?!" řekl, jakmile mě zpozoroval. „To nic, jen škrábance" zasmála jsem se nejistě. Nemůžu mu přeci říct „Neboj se, to je krev vlkodlaka, kterého jsem zabila" ne, fakt ne.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se. Poukázal na Francise. „Lítal po chodbě jak splašený, tak jsem ho vzal a on mi řekl, že..." ihned si připlácl ruku na pusu. „No...ehm...napadlo mě, že hlavními dveřmi asi jen tak neodejdeš, a že použiješ zrcadlo" zasmál se nejistě.

„Chtěl jsem jít k tobě domů, ale už jsou tu" řekl a ukázal na zrcadlo. Koukla jsem se.

Opravdu to byl můj pokoj, a úplně převrácený naruby. Udělali tam pěkněj bordel. Takže se definitivně domů vrátit nemůžeme.

„Proč? Proč mě chtějí?!" nechápala jsem. Pak jsem uviděla pohyb. Někdo vešel do mého pokoje. Nataša a Banner. Rozhlídla se a zastavila pohled na mé fotce, kde je otec s matkou. Opatrně ji vzala. „Podívej, to je ona" řekla Nataša Bannerovi a ten jen přikývl. Už mě nebaví ty hádanky.

Jak znají mou matku? Jak jí sakra znají?!

Naštvaně jsem chtěla bouchnout do zrcadla, ale zapomněla jsem. Má ruka prošla skrz a já vypadla do mého pokoje.

*BUM*

Oba dva se na mě překvapeně podívali. Mé srdce se zastavilo.

A jsem v průseru.

Snažila jsem se rychle zvednout, ale to už na mě seděla Nataša a nasazovala mi pouta. Různě jsem se mrvila, abych jí ze sebe dostala, ale nepomohlo to. Zvedla mě do stoje. „Máme ji. Přileťte si pro nás!" oznámila do vysílačky. „Pusť mě! Neudělala jsem nic špatného! Zabila jsem ho v sebeobraně!" vyhrkla jsem zoufale. Oba však byli ticho. „Tak mi aspoň nasaď klobouk!" řekla jsem naštvaně. Nataša se na mě divně podívala, ale klobouk mi nasadila.

No co?! Bez klobouku ani ránu!

Vyšli jsme ven, kde už přistálo letadlo. Nebo to aspoň letadlo připomínalo. Nastoupili jsme dovnitř a vedle někoho mě posadili. Koukla jsem se. Byl to zmlácený Loki. Připoutali mě a sedli si též. Vzlétli jsme. „Řeknete mi aspoň, proč musím jít s vámi?!" řekla jsem rozčíleně. Koukli se na mě, ale neodpověděli. „Teď pochybuji, jestli umíte anglicky" nakrčila jsem nos. Na mém rameni něco zapištělo.

„Francisi?!" vyjekla jsem. Francis se mi uvelebil na nohách a koukal na mě těma korálkovýma očkama „Ty hňupe, proč si šel se mnou?!" vynadala jsem mu šeptem. Jen sklopil ouška. „To na mě nezabere. Až budu mít volné ruce tak tě přetrhnu" zavrčela jsem. Ale... jsem vlastně ráda, že se mnou šel.

Vedle mě se zasmál sametový hlas, který tak nenávidím. „Podívejte se, posadili jste vedle mě cvoka" řekl povýšeně. „No nevím, kdo chtěl zničit New York a ani se mu to nepovedlo" broukla jsem. „Co ty červe?!" zaskřípal zubama. „Ty útočíš na mě a já na tebe. Jen říkám, že jsi budižkničemu" pokrčila jsem rameny.

„Být tebou dám si pozor na pusu, červe" zasyčel.

„A já být tebou tak se vrátím do školy. Ani neumíš rozeznat červa od člověka, chudáčku" povzdechla jsem si, načež se ozval smích a Lokiho skřípání zubama.

„Ta holka se mi líbí!" zasmál se Stark, který byl venku z obleku.

„To sis tebou vyřídím!" ozval se Loki. „Celá žhavá!" poslala jsem mu pusu. Na krku mu už nabíhaly žíly. Vlastně všude možně. Byl fakt nasraný.

Hahah, docela mě baví srát Lokiho.

Po nějaké době přistáváme. Nevím, kde jsme to přistáli. Určitě na nějaké základně. Vyšli jsme ven a já nemohla uvěřit vlastním očím. Byli jsme na obří lodi a všude, kam oko dohlédlo, byl oceán. No... útěk se začíná komplikovat.

„Jdeme!" nařídila Nataša. Tak jsme kráčeli nekonečnými dlouhými chodbami až do aleluja. Lokiho odvedli pryč a já stále pokračuji s nimi.

Sedli jsme si až v nějaké zasedací místnosti. No...sedli. Já musela stát jak ten kretén. Pak ještě někdo došel a mohlo se začít. Místností se ozývali hlasy

„Vypadá jako on!"

„Určitě pracuje též pro HYDRU!"

„Jak to vypadá?" a podobný kecy.

Zaskřípala jsem zubama.

Dělají, jako by byli něco víc. A přesně proto lidmi pohrdám. Myslí si, že jsou něco víc. Chlubí se svým postavením, ale přesto netuší, že jsou jenom jakýmsi pomyslným planktonem v tomto obřím moři...

„Ticho!" zařval Kapitán. Hodil přede mě nějakou složku. Tázavě jsem se na něho podívala. Hlavou naznačil, ať se kouknu.

Proč mi to sakra dává?

Pomalu jsem ji zvedla k očím, otevřela a koukla se. Dech se mi zadrhl v krku.

Na obrázku máte Marka ;)