Avengers a nadpřirozeno

× 35 ×

Neela

Pomalu jsem se probouzela. To, pod čím jsem ležela, nebylo dvakrát příjemné. Zamručela jsem, neochotně si sedla a otevřela oči. Ležela jsem na kůře stromu, která byla vystlanou slámou. To zakryli obrovskými listy. I moje přikrývka se tvořila z listů.

Kde to do pekel jsem?

Rozhlídla jsem se. Ležela jsem v nějaké chatrči a podle výhledu z ‚okna' jsem usoudila, že jsem vysoko na stromě. Zamračila jsem se a zvedla se. Jak jsem se sem dostala? Nebo lepší otázka...Co se sakra stalo?

Vyšla jsem z chatrče a rozhlídla se. Vypadalo to na nějakou menší dědinu. Chatrče byly až někde v korunách stromů, od kterých vedly cestičky na zem. Po jedné takové cestičce jsem sešla dolů. Kde to jsem?

„Á konečně ses nám vzbudila!" ozvalo se naštvaně za mnou. Otočila jsem se a hned na to vyprskla smíchy. Stál tam Stark s naprosto vražedným výrazem, s rukama na prsou a obklíčen dětma. Některé se na něho pověsily. „To z tebe udělali chůvu?" vydala jsem ze sebe. Pak ve mně ale hrklo. „Kde je Jamie?!" vyjekla jsem. Hned na to mi někdo zakryl oči. Ozval se jeho smích.

„To jen ty tu vyspáváš do odpoledne" řekl a ruce z mých očí sundal. Hned jsem ho pevně objala. Sakra, jak já jsem se bála! „Lidi nechte toho!" vyprskl znechuceně Stark. Jen jsem se na něho zamračila a pustila Jamieho.

Prohrábla jsem si své modré vlasy. „Měli bychom najít ten lék" vydechla jsem. „Ale kde ho chceš najít?" nechápal Loki, který nevím, jak se tu objevil. „Bílá by vám mohla pomoct" ozvalo se za námi.

Otočila jsem se a zahlédla vysokého chlapa. Jeho blond vlasy sahaly až k pasu. Jeho šedé oči si mě prohlíželi. „Ehm..." vydala jsem ze sebe jen. Vypadal zatraceně dobře! Jamie se zamračil nejdřív na mě a pak na něho a rychle mě objal kolem pasu, čímž mě proudil ze snění.

„Ehm nevím, jestli by nám pomohla" zarazila jsem se. „Jaký měla vztah s Kloboučníkem?!" vyhrkla jsem. Blonďák se zasmál. „Vzhledem k tomu, že hrál významnou roli s Alenkou, řekl bych, že více než dobrý. Nemusíš se obávat, že by ti nepomohla. Tedy-" na chvíli se zarazil, jako by nevěděl, jak pokračovat.

„Avšak s její dcerou, nynější královnou, je to složitější" poškrábal se nejistě na hlavě. Už jsem se nadechovala pro otázku, když v tom se snad přes celý les ozvalo „Sakra vypněte je! Ty pijavice ne a ne odlepit!" zahřměl Starkův hlas kousek od nás.

„Ticho! Nebo přivo-" elfovu větu přerušil mohutný zvířecí řev kousek od nás. Ztuhla jsem. „Do domů! Ihned se schovejte! Helinillë se blíží!" zařval druhý elf, načeš, propukl úplný chaos. Všichni křičeli, běhali sem a tam, a dokonce mě pošlapali! Se syknutím jsem si sedla a rozhlídla se. Nikde, kromě Avengers, ani noha. „Co je sakra Helinillë?" ozval se Loki, načeš, Helinillë zařval. „To se brzy dozvíme" vydechla jsem.

„Hej vy tam! Schovejte se!" zařval jeden z elfů. Než jsme ale stihli něco udělat, začala se otřásat zem a stromy se začali bortit. Polil mě chlad. Co to sakra je?!

Jamie vyletěl nahoru jako raketa a nechal nás tu na pospas.

„Schovej te se!" zakřičela jsem a vyskočila na balkon nějakého domu. Ostatní se schovali do houští a stromy. Konečně se po několika minutách to zvíře ukázalo. Připomínalo to jelena...Dávno mrtvého jelena.

Stál na zadních a díky tomu měl víc jak tři metry. Na jeho paroží viseli liány a kusy shnilého masa. To samé tvořilo jeho tělo. Kostra byla pokrytá hnijícím masem, požírající červy. Nevím, z čeho se mi chtělo zvracet víc, jestli z toho smradu, nebo z toho, jak vypadá.

„TOMUHLE říkají Fialka?!" zbledl Loki. „Má to rádo vůni fialek" vysvětlil elf vedle mě. Už už jsem chtěla něco říct, ale objevili se další z jeho druhu. Stark se zarazil. "Fialka? Já myslel, že je to Heli-cosi" vyjekl.

Pomalu jsem se otočila. Bylo jich tam šest a čmuchali všude kolem. V dáli jsem uslyšela dětský smích. Zbledla jsem. „Mamí! Mamí! Podívej, co jsme ti upletlýýý!" zařvala holčička, když došla na nádvoří. Místo maminky ale uviděla Helinillë. Vykřikla a upustila věneček. Helinillë ji spatřili a vydali se k ní.

„Miláčku!" ozvala se plačtivě nejspíš její maminka. Nenechám tu umřít malé dítě!

Skočila jsem dolů, cestou sebrala obrovský klacek a s křikem, abych upoutala pozornost, běžela k nim. Všichni se otočili, až na jednoho. Sykla jsem, skočila jsem a přetáhla ho klackem po hlavě. Sice hlavou pootočil, ale nijak mu to neublížilo. Naopak mě se klacek rozpůlil. Hodila jsem zbytek klacku za sebe a stoupla si před holčičku. Helinillë na mě zařval.

No maminko moje...to je ale smrad!

Poháněná hněvem jsem mu řev oplatila a vyslala na něho ohnivou kouli. „Jamie! Vezmi ji odsud!" vykřikla jsem a dalšího propíchla rampouchem. Uslyšela jsem šustění křídel a následně holčičky řev, který se naštěstí vzdaloval. „Héj! Ne........je! Jsou ne....ní!" zařval někdo, komu jsem ale nerozuměla. „Cožéé?!" křikla jsem nechápavě jeho směrem a mě v tu chvíli odhodil na strom.

Proč...pořád....na...strom?! Říkala jsem si pro sebe, když jsem se pomalu zvedala. „Že jsou nesmrtelní, ty huso! Takže si zachraň kůži a uteč!" zařval hlasitěji. Cloumal mnou vztek. No a, že jsou nesmrtelní. Vždycky to jde!

„Neříkej mi huso!" zakřičela jsem a dostala tik do oka. Helinillë se ke mně s řevem blížil.

Tak jo...

S naštvaným výrazem jsem z boty vytáhla dýku a hodila mu ji do oka. Zatímco se bolestně skláněl držíc si bolavé oko, jsem mu vyskočila za krk. Snažil se mě setřást.

„Chytej!!" řekl blonďatý elf a hodil mi meč, který vypadal fakt komicky.

Meč jsem vrazila mezi obratle a prorazila ho. Helinillë strnul. Hlava se oddělila od těla, a i s tělem žuchla dolů. Stoupla jsem si a smetla ze sebe kusy masa. S výrazem pravého šíleného vraha jsem se otočila na ty další. Stejný trik nezabere, určitě to nejsou tupá stvoření. Vyvolala jsem oheň, který pohltil čepel meče. S bojovým křikem jsem běžela k dalšímu, a sekala ho do té doby, něž z něho zbyla jen hromádka kostí. Dalšího jsem zmrazila a rozdrtila. O jednoho se postaral Stark a o další Thor.

Najednou mě rozbolela hlava. Mé svaly slábly... To ne....moje hlava...tak moc bolí...proč mám takovou chuť někoho zabít? Z myšlenek mě vytrhlo něčí objetí. Koukla jsem se a uviděla zrzavou elfku, matku té holčičky.

„Tak moc ti děkuji! Zachránilas mou jedinou dceru!" zaplakala. Jen jsem kývla a odtrhla jí od sebe. Musím to rozdýchat. „Je ti něco?" zeptal se opatrně Jamie. Jen jsem se na něho pomalu otočila...

Kdo je to? Nepřítel? Mám ho zabít?

Rychle jsem švihla mečem, ale stihl se uchránit svými křídly. Kopla jsem ho do holeně. Zaskučel a vzlétl do výšky. „Co je to s ní?" nechápal někdo. Vlasy ulíznuté, jako od maminky, oděn ve velice směšném oblečení a bledý jako stěna. Naklonila jsem hlavu. Co je to za kreaturu? Je nesmrtelný? Zkusíme to.

Rychle jako vítr jsem k němu přiběhla a bodla ho do boku. Zařval a ohnal se dýkou. Rychle jsem uskočila a kopla ho přitom do brady. Znovu zaskučel a chytl se za ní. Ušklíbla jsem se, ale škleb se brzo vytratil, když mě někdo zezadu chytl.

Nenechám se chytit!

Dupla jsem mu na nohu, vytrhla se mu a dala mu pěstí do břicha. Vytáhla jsem meč a ohnala se, abych od sebe odehnala elfy, co nedál. Někoho jsem řízla, do někoho jsem sekla, ale nezabila jsem. Zase mě někdo zezadu chytil, ale o poznání pevněji. Když jsem se mu snažila vytrhnout, nedařilo se mi. Škubala jsem sebou jako ryba na suchu a nějaký elf se mi podíval do očí. Zděsil se.

„Svázejte ji! Má to! Má Kloboučníkovo šílenství!" vyhrkl a rychle ode mě odstoupil. Vykřikla jsem a vší silou jsem se z pevného stisku osvobodila. „Hej! Podívej se sem, ty bídný lidský červe!" ozvalo se vedle mě. A já kráva se podívala...

Poslední, co jsem viděla, byla bílá pěst a její naštvaný majitel.