You'll Never Be Him [Newtmas]

12. - ,,Can I hold your hand?"

Co mi asi chtěl říct?

Odpověď se dozvídám hned, jak přijdu domů. Tedy ne hned, asi deset minut poté, co jsem si zobrazil jeho zprávu, ve které mě prosil, abych vyšel ven, že se mnou potřebuje mluvit.

Natáhl jsem tedy na sebe svou nenáviděnou zimní bundu, ve které vypadám jako stokilový, a která měla za úkol mě ochránit před sněhovými vločkami, co za těch pár minut stihly pokrýt celou ulici.

Byl to hezký pohled, vám řeknu. Po mém východu ze dveří mě hned oslnila skutečnost, že mi není zima, a měl jsem z toho takovou radost, až jsem Chrisovi, stojícímu před naší brankou, málem vletěl do náruče. Naštěstí jsem se včas zastavil.

,,Chtěl jsi se mnou mluvit?" ptám se a zaujímám místo po jeho boku.

,,Ehm...ano, to jsem chtěl," nervozně se usměje a zhluboka se nadechne. ,,Protože jsem si řekl, že když ne teď, tak kdy?"

,,Tak kdy co?"

,,Věc se má takhle," začne, ale zase se zarazí a složí hlavu do dlaní. ,,Newte, omluv mě, moc mi to se slovy nejde."

,,To nejsi jediný," zasměji se upřímně a než se naději, jeho ústa jsou přilepená na těch mých.
Moje první reakce: šok. Stoprocentní nefalšovaný šok. V rámci něj taky od Chrise okamžitě odskočím, jako kdyby mě popálil nažhaveným železem. To jsem ale neměl dělat. Z vteřiny na vteřinu se jeho výraz mění na silně zklamaný, takže vypadá jako štěně, které právě odtrhli od matky.

,,Já...promiň. Promiň. Promiň. Byla to blbost. Já vím. Já vím," opakuje a u toho rozhazuje rukama. ,,Co mě to napadlo? Líbat tě tady, uprostřed ulice, přímo před tvým domem. Měl jsem... Neměl jsem."

,,Chrisi," snažím se ho přerušit, ale on dál pokračuje v tom svém.

,,Asi mě teď nenávidíš, ale já prostě... Nemohl jsem si pomoc. A i když se mnou už nikdy nebudeš chtít mluvit, chci abys věděl, že mě to taky vážně mrzí a...,"

Ještě než stihne říct něco dalšího, následuji jeho minulého činu a líbám ho. Nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha, asi jsem prostě chtěl, aby už byl ticho a nechal mě říct, že mi to nevadí, a že to byl jen šok.

Jsem překvapený sám sebou a nemám sebemenší ponětí co dělat, Chris však naštěstí ano. Zřejmě z toho ani není tak šokovaný jako předtím já, protože se hned neodtahuje. Místo toho přebírá velení a dokončuje, co já začal. Až teď mi dochází, že jsem udělal něco, co jsem zatím vídal jen ve filmech. Vzedme se ve mě vlna pyšnosti sám na sebe.
Chrisovy rty jsou měkké a teplé, což ve vlastně trochu divné, vzhledem k tomu, že je teplota tu je minimálně na nule. Do celého mého těla se vkrádá příjemné horko, jako kdyby mi ho Chris předával.

Předtím než jeho rty definivně opustí mé, cítím, jak se usmívá. Jeho úsměv však nevidím, jelikož jsem v té panice raději zavřel oči.

,,Newte," zašeptá a i v jeho hlase slyším radost, skoro jako kdyby byla hmatatelná. Oči otevřu a konečně spatřím úsměv, který se mu táhne přes celou tvář.

,,Taky mi to se slovama moc nejde. A ty si nechtěl sklapnout," vysvětlím mu své jednání a pohled zabodnu do země.

,,Proč si myslíš, že jsem vzal brigádu v knihovně?"

,,Kvůli mně?" odvážím se na něj podívat.

,,Vždycky jsi tam chodil, tak jsem si myslel, že si mě tam třeba všimneš."

,,Ale ty už tam děláš dva roky."

,,No právě."

I když bych asi neměl, vzpomenu si na Thomase a přemýšlím, jak dlouho jsem do něj zamilovaný já. Zatřesu hlavou, abych tyto myšlenky odehnal. Žádný Thomas. Teď jen Chris.

Chvíli rozpačitě stojíme, ale pak Chris ticho ukončí.

,,Myslíš... Myslíš, že bys se mnou někam chtěl jít?"

,,Jako teď?" vytřeštím oči.

,,Myslel jsem spíš zítrs nebo nějak tak," usměje se. ,,Ale jestli chceš jít teď, nejsem proti."

Zamyslím se. Zima mi už není, částečně díky bundě, a částečně kvůli tomu polibku, a proto souhlasím. Rozejdeme se chladnou ulicí. Sněžit nepřestalo, ale už to není tak agresivní jako předtím. Vločky se jemně, až skoro líně snášejí na zem. Nemůžu si pomoct, ale podívám se na Chrise. Přijde mi teď jiný. Možná kvůli tomu polibku, možná kvůli tomu, co mi řekl.
Vidím ho jinak. Už ne jako kluka z knihovny, co mi pomohl vybrat správnou knížku. Už spíš jako někoho, kdo je mi blízký takovým zvláštním způsobem. Takovým, jako ještě nikdo.
Taky si teď všímám, jak moc hezký je. Není to jako když jsme do sebe narazili v knihkupectví. Ne. Teď je to jiné.

Modré oči mu jen září, a díky usazeným vločkám v jeho hnědých vlasech vypadá jako postava z nějakého pohádky.

Všimne si, jak na něj zírám a ocení to tichým uchechtnutím. Zrudnu a pohled zase sklopím k zemi.

,,Takže se nezlobíš?" zajímá se.

,,Měl bych?"

,,Ne, jen...," odmlčí se.

,,Kdybych se zlobil, tak tě nepolíbím zpátky," informuji ho.

,,Vlastně jsem tak trochu doufal, že to uděláš."

,,Opravdu?" Přikývne.

,,Tak... tak jo," usměji se.

,,Newte?"

,,No?"

,,Můžu tě vzít za ruku?"

,,Uhm…Co? Vzít za ruku, jakože,…," blekotám. Chris se jen usměje, udělá krok, aby byl blíž a za tu ruku mě chytne. Proplete si prsty s mými a poté se na mě tázavě podívá. Spokojeně se zaculím a nechám se jím vést. Ruku má sice na dotek studenou, ale rozhodně hřeje víc než ta moje.

Nic romantičtějšího než tohle jsem doposud nezažil, a tak nevím, jak se mám cítit. Na mysl se mi neustále snaží vecpat myšlenka na Thomase, ale já jí pořád odsunuji dozadu. Teď na tohle nemůžu myslet. Nesmím.

Společně kráčíme prázdnými a zasněženými ulicemi, ani jeden nic neříkáme, jen nasloucháme tomu všudypřítomnému tichu. A je nám dobře.