You'll Never Be Him [Newtmas]

39. - ,,I knew it!"

Jenže můj plán selhává už v následující minutě.

Co mám jako udělat? Jít k něm, suverénně tam vtrhnout a bombardovat ho otázkami? To ne... to nesmím.
Mám zavolat? Nebo napsat? Mám se po něm vůbec shánět? Nemám ho nechat vydechnout? Co si pak o mně bude myslet, když ho budu takhle nahánět?

Něco uvnitř mi prostě nedovolí racionálně uvažovat. A já nevím, jak tu závadu odstranit. Proto jednoduše beru mobil a dělám nejjednodušší věc, která mě v tomto momentu napadá. Volám Rose.

Hovor je krátký. Během necelé minuty si domluvíme místo a čas.  Poté mobil položím, a hned se začnu oblékat. Mám docela na spěch. 

Po dobrých dvaceti minutách chůze se dostávám na místo. Tím je italská pizzerie, kde dělají nejlepší pizzu na světě. Je mi docela jedno, že jsem před malou chvíli sotva snídal. Na pizzu mám chuť vždycky. 

Rose už tam je. Sedí téměř úplně vzadu a už má před sebou sklenici s pitím. Jak to stihla, to mi pořádně nedochází. 

,,Ahoj," pozdravím ji a usednu naproti ní. 

,,Ahoj," zvedne hlavu a pozdrav mi oplatí. Když vidí, že už nic neříkám, pokračuje. 

,,Tak začni."

Zhluboka se nadechnu. Ještě si v hlavě ujasním, co všechno říct, a zda si to všechno pamatuju a pak začínám mluvit. Sotva ale načnu první slovo, Rose vyskočí ze židle a přesedne si na tu, co ke mně blíž. Sjedu ji tázavým pohledem, načež ona pouze zamrká a pokyne mi rukou, abych pokračoval. 

Nevím, jak dlouho jsem mluvil, ale pravděpodobně to čítalo pár desítek minut. Za tu dobu jsem byl několikrát přerušen servírkou, která se přišla zeptat, co si dám, následně mi mou objednávku přinesla a ještě jednou se vrátila, aby nám oznámila, že naše pizza bude do půl hodiny hotová. Následně jsem přežíval emocionální vypětí Rose, za které, přestože jsem se trávil nadmíru zmateně, jsem byl ve skutečnosti opravdu rád a velmi mě těšilo, když mě málem umačkala k smrti a pořád pištěla, když jsem pronesl pár osudových vět, které včera padly, jako kupříkladu Thomasovo 'Ty nikdy nebudeš on', moje 'Tak už mi sakra dej tu pusu', následné vyjádření lásky obou stran a jako třešničku na dortu - naši první společnou noc. Dá se říct.

,,Věděla jsem to. Věděla jsem to! Věděla!" smála se pořád a dokola černovláska a mně nezbylo nic jiného než následovat její reakce a přidat se k jejímu veselí. Díky tomu a celému vyprávění se mi nějakým záhadným způsobem z hlavy vytratila hlavní myšlenka našeho setkání - Thomasovo zmizení. 

Až teprve v momentu, kdy oba s Rose dojídáme pizzu, vyruší černovláska samu sebe z plánování mé a Thomasovy svatby - všechno bude do bíla a ruda, až na obleky, to půjdeme oba v černém, jako květiny budeme mít růže (protože i když jsou mainstream, pořád jsou nejhezčí), a až půjdu uličkou (z nějakého důvodu jsme vlastně oba s Rose počítali, že to budu já a vzhledem k mým ženským sklonům v poslední době, je to vlastně pochopitelné) bude hrát Say You Won't Let Go od Jamese Arthura, až si budeme říkat ano, přijde na řadu 'The Night We Met' a pro náš první tanec bude rezervovaná 'Dusk Till Dawn' - a položí otázku, která mě okamžitě vrátí do dění.

,,A proč vlastně teď nejsi s Thomasem?"

,,Ráno jsem nám šel připravit snídani," odpovídám a slyším ve svém vlastním hlase nejasný tón. ,,A když se vrátil, už tam nebyl."

Rosin obličej, který se z ultra šťastného mění okamžitě na ultra zaražený, se mi vůbec nelíbí. A nemyslím to zle, ona je moc krásná, ale ten výraz mě velmi polekal.

,,Třeba,...," začne to zachraňovat hned, když uvidí, jak se tvářím. ,,Třeba  musel rychle domů. Něco se stalo nebo tak."

,,Taky mě to napadlo," kývu hlavou na souhlas. ,,Jenže on se pořád neozval."

,,Nemohl zapomenout?" nadhodí Rose, ale už v tu chvíli oba víme, jak moc velká blbost to je.

,,Měl bych mu zavolat? Nebo se tam stavit?" zeptám se místo toho.

,,Já nevím, N. Neznám Thomase tak dobře jako ty, ale... jestli se ti neozval on, určitě má své důvody."

,,Co když...," ztiším hlas. ,,Co když to byla jen bouda?" vyhrknu.

,,Bouda? O čem to mluvíš?" diví se Rose.

,,Já nevím. Co když si ze mě udělal srandu? Co když to nemyslel vážně? Což když to byla celé jen lež? Co když nejsem jeho pravý a on se chtěl jen pobavit?"  vyslovím ty nejhrůznější představy.

,,Newte,.. opravdu si myslíš, že by Thomas byl schopný tohle udělat?" pochybuje nahlas Rose.

,,Já nevím," šeptnu plačtivě. Rose se zatváří lítostivě, natáhne do ruku, chytí do ní tu mou.

,,Thomas by tohle neudělal. A už vůbec ne tobě. Všechno bude v pořádku, N. Jen třeba potřebuje trochu času. Všechno se stalo tak rychle."

,,Možná máš pravdu," usoudím s povzdechem. ,,Možná všechno bude v pořádku."

Ještě chvíli si povídáme, ona se mi svěří, jak to nakonec dopadlo s Adamem, a že mají brzo rande. A já mám za ní zase radost. Třeba máme konečně oba štěstí na fungující úžasné vztahy s těmi správnými lidmi.

Celý další den se Thomas stále neozývá. Čím víc mě popouzí myšlenka vzít mobil a něco mu napsat nebo zavolat, ale snažím se klidnit. Dám mu čas, jak říkala Rose. 

Jenže večer je to zase téměř k nevydržení a já už už pomalu beru bundu, abych se za ním vydal osobně. Jediné, co mě zadrží, je uvědomění si, že zítra je pondělí a tudíž ho uvidím ve škole. A tam se mnou mluvit bude muset. Nakonec tedy bundu odkládám zpět na věšák, jdu si lehnout a psychicky se připravit na zítřek. 

V posteli mě začnou zas a znova napadat ty neodbytné ošklivé myšlenky o Thomasově odchodu, čemuž nenapomáhá ani skutečnost, že mé peřiny stále voní po něm. Ale přeci jen začínám úmyslně vnímat jeho vůni, tisknu je v ruce, a ač se to zdá být zvláštní, po nevelké chvíli usínám.

Ráno se budím se zvědavostí a mírnými obavami. Pro uklidnění se párkrát nadechnu a vydechnu. Co by se mohlo stát tak hrozného? V klidu se tedy obleču, udělám ranní hygienu, nasnídám a jsem připraven vyrazit. Vlastně ani neočekávám, že Thomas na mě bude čekat, takže mě nepřekvapí, když je ulice prázdná. Za nedlouho však přijíždí Rose na svém skútru, podává mi helmu, já nasednu za ni a můžeme vyrazit.

Pořád si v hlavě dokola přemítám, co Thomasovi řeknu a ty věty střídám s Rosiným 'všechno bude v pořádku', které mi neskutečně pomáhá.

Pak ale vejdu do školy a už na první pohled mi je jasné, že žádné 'všechno bude v pořádku' se konat nebude. A všechno se pomalu rozpadá.