You'll Never Be Him [Newtmas]

26. - ,,Why is it always like that?"

,,Newte?"

,,Spěchám, nemám čas mluvit."

,,Newte, no tak." Natáhne ruku a chytí mě za tu mou. Po zádech mi přejede mráz.

,,Co se děje?" otáčím se k Thomasovi. 

,,Chci s tebou mluvit."

,,Už mluvíme."

,,Jo, ehm, jasně," koktá, ale mou ruku stále nepouští. Za jiných okolností bych se mu pravděpodobně vysmekl, ale nyní ho nechávám, ať mě drží. Jeho dlaň příjemně hřeje a já se cítím v bezpečí jak nikdy dřív.

,,Thomasi, můžeš mi říct všechno, vždyť to víš."

,,Vím. Vím, že můžu."

,,Tak?"

,,Mám tě rád, Newte. Jakože... ne rád. Jakože... něco víc než rád. Jakože,...," zvedne oči a přímo se podívá do těch mých. ,,Miluju tě."

Srdce mi vynechá úder. První. Druhý. Třetí. Nevím, zda to trvá sekundy, minuty nebo hodiny, než konečně vstřebám, co mi řekl.

,,M-Miluješ mě?"

,,Miluju tě."

Sám nevím, co dělám, prostě jen jedním krokem ničím vzdálenost mezi mnou a Thomasem a v další vteřině už ho líbám. Tělem mi projíždí jemné vlny vzrušení, zatímco se mé rty jemně otírají o ty jeho. Uvnitř těla se mi rozlévá ten nepříjemnější druh tepla, jaký si dokážete představit. Jako kdybych tál zevnitř. Mé srdce dělá jeden kotrmelec za druhým a já pořád nemám dost, a chci pořád takhle stát, a líbat ho, a nechat svět někde daleko za sebou.

,,N-Newte?" Mé jméno vyslovené osobou, která se u nás, na chladné ulici, zničehonic ocitá, ničí všechno, co se doposud odehrálo a já vím, že je zle.

,,Chrisi," obracím se ke svému pravému příteli, a bolest, jejíž část zahlédnu v jeho očích, mě doslova trhána kousky.

,,Už tě nikdy nechci vidět," pronese tiše a do pomněnkových očí se mu nahrnou slzy. Otočí se k nám zády a utíká. Na nic nečekám, nereaguji na Thomasův dotyk nebo volání, ale vydávám se za Chrisem. Bezpodmínečně a co nejrychleji. Není o moc rychlejší než já, naše síly jsou poměrně vyrovnané, ale přeci jen měl náskok.

Doběhneme na křižovatku, Chris bez rozhlédnutí vletí do silnice. Instinktivně zavřu oči a z hrdla se mi vydere jeho jméno. Poslední, co slyším, je skřípění brzd a zoufalý výkřik, u kterého nepoznám, čí vlastně byl. Pak už je jen ticho a mé srdce je na kousky. S hrůzou otevírám oči, i když přesně vím, jaký pohled se mi naskytne. Hned se i já sám také vrhám do středu silnice, vteřinu později usedám na zem, tisknu si tělo svého přítele do náruče a křičím bolestí.

Vystřelím do sedu. Jsem celý zpocený, na tvářích zaschlé slzy, v ústech sucho a tak tak popadám dech. Když bezpečně zkontroluji, že jsem stále ve své posteli, trochu se mi uleví. 

Noční můra. Klid, Newte. Byla to jen noční můra. Noční můra. Nebo ne?

Chvíli jen tak sedím na posteli, a přemýšlím, co dělat dál. V mém mozku se křižuje jedna myšlenka s druhou, až mě z toho bolí hlava. V tom všem zmatku si vzpomenu, co jsem včera slíbil Rose. Natáhnu se tedy po mobilu a zkontroluju čas. Už je něco málo po půl desáté, takže se rychle vyhrabu z peřin, do kterých jsem se během ne příliš klidného spánku zamotal, a spěchám se připravit na cestu k nejlepší kamarádce, na kterou se vydávám přesně o dvacet minut později. Ještě než však zamířím přímo k ní, udělám zastávku v místním hypermarketu, čistě pro případ, že Rose bude potřebovat ještě uklidnit.

Dveře mi otevírá Rosina máma. Stačí jeden její pohled, a je mi jasné, že se od včerejška nic nezměnilo. 

,,Je nahoře," řekne unaveně.

,,Děkuju," přikývnu a projdu kolem ní dovnitř. O chvilinku později vybíhám nahoru po schodech a vstupuji do Rosina pokoje. Černovláska leží v posteli, celá zabalená v peřinách a kolem ní je rozházená spousta papírových kapesníčků. Šaty, ve kterých včera tak moc zářila, jsou položené na židli v rohu pokoje. Hádám, že se tam dostaly za pomoci Rosiny matky. 

,,Rosie?"

,,Newte?" vynoří se její hlava téměř okamžitě z peřin. 

,,Něco jsem ti přinesl," mrknu na ni a natáhnu k ní ruku s tulipány a čokoládou. Rose se mírně pousměje a poklepe na místo vedle sebe. Přejdu k její posteli a posadím se. Ona se taky zvedne a prohrábne si rukou vlasy.

,,Vzbudil jsem tě?" starám se a jemně jí hřbetem ruky přejedu po uplakané tváři. 

,,Ne," zavrtí hlavou, ale já jí stejně nevěřím.

,,Stalo se ještě něco?" Rose sklopí hlavu. Ajaj. Špatná otázka.

,,Nic. Nezavolal. Nenapsal. A pak se tohle." Jednou rukou nahmatá svůj mobil, odemkne ho a displej mi nacpe přímo do obličeje. Chytnu ji za ruku a trochu jí od sebe odsunu, abych mohl vůbec zaostřit na to, co mi chce ukázat. Na obrazovce se objeví fotka, na které téměř okamžitě spatřím Angelinu a po jejím boku Matta. Už jen díky jejich oblečení je jasné, že fotka pochází ze včerejšího plesu. Když zase kouknu zpět na Rose, v tmavých očích se jí třpytí malé kapičky slz. 

,,Kašli na něj, je to idiot," rozhořčím se, mobil jí vytrhnu z ruky a položím ho na noční stolek.

,,Proč je to vždycky takhle?"

,,Co myslíš?"

,,Nikdo si nikdy nevybere mě."

,,Já si tě vybírám."

,,Víš, jak to myslím," povzdechne si.

,,Rose,... slibuju ti, že jednou přijde někdo, kdo si tě vybere a nikdy si tě nepřestane vybírat."

Černovláska ke mně vzhlédne a obdaří mě pohledem, při kterém se neusmívají pouze její rty, ale dokonce i její oči.

,,Tohle je Rose, kterou chci vidět," zajásám.

,,Tahle Rose je momentálně mimo provoz." Smích v očích upadne, ale koutky jí zacukají. 

,,Tak to udělám vše, co bude v mých silách, abych jí zase vrátil zpět," rozhoduji se. ,,Co budeme dělat? Lépe řečeno, co bys chtěla dělat?"

,,Chci zůstat v posteli a plakat," odpoví mi, už zase smutně, má nejlepší kamarádka.

,,Tuhle variantu neschvaluji. Co takhle zůstat v posteli, zapnout film a dát si čokoládu, co jsem přinesl?"

,,Je hořká?"

,,Je hořká."

,,V tom případě to není tak špatný nápad," zváží nakonec. Usměju se. Rose se natáhne po notebooku, já podám čokoládu, kterou jsem společně s květinami předtím položil na stůl a pak si znova vlezu k Rose do postele. Tmavovláska zapne nějaký romantický film, čemuž se zpočátku bráním, ale ona si trvá na svém. Schoulí se mi do náruče, já jí prsty vískám ve vlasech a společně cucáme hořkou čokoládu. 

Film, o kterém jsem si myslel, že bude nějaká blbost, nakonec stejně nevnímám a myšlenky přesouvám ke svému snu. Doteď si pamatuji, jak jsem se cítil, když se mé rty dotkly těch Thomasových a přemýšlím, zda jsem někdy zažil něco úžasnějšího. 

Na druhou stranu - po té, co jsem viděl Chrise umírat, se v mém srdci utvořila prazvláštní díra, kterou nejde zaplnit. Ničím.

Takhle to dál nejde.

Ahoj!

Mám pro Vás menší oznámení, co se týče vydávání nových částí. V dubnu píšu přijímací zkoušky na střední školu, a já jsem takový uzlíček nervů, co tyhle věci většinou nezvládá moc dobře, a tak nechci, aby se toho moje "šílenství" nějak projevilo v psaní, tudíž si prozatím dávám pauzu. Na nové části se můžete těšit někdy ke konci dubna, kdy už bude konečně po všem :) 

Pro teď se s Vámi loučím, mějte se všichni moc krásně a brzy zase ahoj! :)