You'll Never Be Him [Newtmas]

41. - ,,What was that for?"

*o dva měsíce později*

Můj život se od základů změnil.

No dobře, dobře, přeháním. Vlastně se nezměnil skoro vůbec. Ale přeci jen.

Měl jsem teď všechno, co jsem kdy k životu potřeboval. Ne že bych měl snad o něco víc než kdy předtím, ale stejně mám pocit, že mám teď celý svět. Můj svět. Thomase.

Vstát. Nasnídat se. Jet do školy s Thomasem. Být ve škole s Thomasem. Jít s Thomasem na trénink. Jet s Thomasem domů.  V podstatě celý můj nynější život.

Zase přeháním, dobře. Ale vlastně nejsem tak daleko od pravdy. S Thomasem spolu teď trávíme téměř veškerý čas. Začali jsme se poznávat mnohem víc, a to jsem měl ponětí, že už to po tolika letech ani nejde. Když samozřejmě odmlčím skutečnost, že tohle naše poznávání obsahovalo mnohem méně osobního prostoru než kdy dřív. Vlastně obvykle skoro žádný.

Nikomu to nevadilo. Naši byli v pohodě, Thomasovi rodiče byli v pohodě, i když to zpočátku vypadalo, že ho jeho táta snad zabije, nakonec se s tím prostě smířil. Minho i Sonya byli v pohodě, a co teprve Rose. Teresa občas mně nebo Thomasovi věnovala nějaký ublížený pohled, ale my jsme si z toho nic nedělali. Prostě to dopadlo, jak to dopadlo.

Začal jsem zase chodit do knihovny. Chris už tam sice nepracuje, ale párkrát se mi stalo, že jsem tam na něj narazil. Chodí tam se svým novým přítelem, Danem. Vždycky se na sebe jenom mile usmějeme a každý se hledíme svého. Měl tehdy v ten večer pravdu. Oba už jsme jinde. Ale i přesto nám oběma zbudou krásné vzpomínky.

A tady jsem já.

Momentálně sedící na dřevěné lavičce v prostorách venkovního hřiště, sledující osmnáct kluků v dresech s pálkami, snažící se chytit míček. A abych byl kompletně upřímný, sleduji jen toho jednoho, s dresem číslo 24, který se chvílemi otáčí k tribuně a zářivě se směje. Taky je to jediný důvod, proč tu každý den dobrovolně sedím. Sice už je v podstatě jaro, ale chladné dny ještě úplně neodešly, takže mé odpoledne většinou končí tak, že je jedu s Thomasem úplně zmrzlý jeepem domů, zatímco on si pořád stěžuje, jaké je mu teplo. Inu, sportovec. Můj sportovec.

Trénink končí, kluci odbíhají do šaten a já opouštím své místo. Sedám si stále a dokola na jedno a to samé, až se divím, že jsem si tam ještě neproseděl důlek. Na Thomase naštěstí nečekám dlouho. Ví, že mi to počasí úplně nesvědčí, a proto kvůli mně vždycky spěchá.

,,Ahoj," přihrne se s velkou taškou a červenými tvářemi. Vtiskne mi do koutku rtů polibek a automaticky sáhne po mé ruce. Je to už docela dlouho, co se to mezi námi stalo, a už bych měl být klidný, ale stejně sebou vždy cuknu a žaludek mi udělá ten příjemný kotrmelec pokaždé, když mě chytí za ruku.

Společně nasedneme do jeepu, Thomas hodí tašku dozadu a nastartuje. Vycouvá z parkoviště a poté celou cestu jednou rukou přidržuje volant a tou druhou drží mě. Zase. A já jsem šťastný jako blecha. Zase.

Když přejedeme odbočku k našemu domu, podívám se na něj, že jako co to má znamenat a dožaduji se vysvětlení.

,,Já se jen stavím u nás, a pak ti to vysvětlím, ano?" A se spoustou otázek mě nechá samotného v jeepu, zatímco on zmizí v útrobách jejich domu.

Miluju ho, to ano, ale někdy je vážně na zabití.

Naštěstí mu to netrvá dlouho, než zase dosedá do auta ke mně.

,,Co teď?" ptám se.

,,Teď uvidíš," odpoví vyhýbavě.

,,Tommy," zakňourám.

,,Vydrž," povzbudí mě, stiskne mi ruku a hodí na mě jeden ze svých okouzlujících pohledů. Achjo. On ví, jak na mě.

Po chvíli už mám dojem, že vím, kam jedeme a když zastavíme, zjišťuji, že jsem měl pravdu. Vyhlídka. To místo, kde jsme se s Thomasem tehdy tak opili a Chris nás pak musel odvážet domů. To místo, kde jsem ho chtěl tak moc líbat. Tahle myšlenka mě okamžitě donutí k činu a jakoby v tranzu se nahnu k Thomasovi a líbám ho. Zdá se být překvapený, ale neodmítá a neodtahuje se do doby, kdy je to opravdu nutné.

,,Za co to bylo?" ptá se pobaveně.

,,Jen tak," pokrčím rameny. 

Společně vylezeme z auta a já se rozhlédnu. Zase je to tady tak pěkné jako tenkrát. Vlastně to není tak dlouho. A kolik věcí je úplně jinak.

,,Co tady vlastně děláme?" otočím se na Thomase, který zatím ale stihl zmizel. Nakrčím obočí a pootočím se trošku víc. Je u auta. Chci jít za ním, ale zadrží mě.

,,Otoč se zpátky a zavři oči," poručí něžně.

Poslechnu. Pochopitelně.

Netrvá dlouho a slyším kroky. Oči mám pevně zavřené a nehodlám je otevřít, dokud mi neřekne.

,,Newte," pošeptá mi do ucha. Je blízko. Hodně blízko. Jeho přítomnost se mnou dělá věci, o kterých jsem kdysi četl v knížkách, slyšel v písničkách a viděl ve filmech. A teď je to realita. Moje realita.

Věnuje mi jednu pusu na pravou tvář, druhou na levou, třetí na nos a poslední na čelo. Oči mám stále zavřené, ale cítím, jak se mi chvějí víčka. Chci ho vidět. Chci ho políbit.

,,Otevři oči," řekne tiše a já udělám, co řekl. Stojí přede mnou, v ruce drží kytici bílých růží a usmívá se. Ještě než stačím něco říct, začne mluvit on.

,,Hele, tohle celý je tak zatracený klišé, až se za sebe stydím, ale nevěděl jsem, jak jinak ti dostatečně poděkovat za to, že jsi to nejlepší, co mě v životě potkalo a že si to uvědomuju každou hodinu každýho dne a že vím, že nikdy o nikoho jinýho stát nebudu."

,,Já...," vydechnu a nenacházím slova.

,,Miluju tě, Isaacu Newtone." Při těchto slovech mi do ruky vtiskne růže a čeká.

,,Ještě jednou mi takhle řekneš, zabiju tě," procedím skrz zuby, a pak obrátím. ,,Taky tě miluju. S každým nádechem víc a víc. Až jsem si myslel, že to není možný."

Culíme se jeden na druhého, i když jediné, co nám osvětluje obličeje, je rozsvícené město pod námi. Thomas mě chytí do náruče, nejdřív políbí na rty a nechá mě, abych se mu pověsil kolem krku, a poté si mě vezme před sebe, zaboří hlavu do mých vlasů a do mého krku a šeptá další sladký klišé slovíčka. On mě miluje a já ho miluju a každá buňka v mém těle řve štěstím.

Měl jsem vědět, že je to moc dlouho dokonalé na to, aby se něco nepokazilo.

Ale došlo mi to až příliš pozdě.