You'll Never Be Him [Newtmas]

9. - ,,You look like you just seen a unicorn.''

Ráno se budím s podezřele dobou náladou. Přičítám tomu, že je pátek a taky vzpomínkám na včerejšek, které mi z nějakého důvodu vytanou na mysli hned po probuzení.

Rychle na sebe natáhnu nějaké džíny a tričko, přes které si ještě přehodím mikinu a spěchám dolů na snídani. Ne že bych měl nějaký velký hlad, občas vůbec nesnídám, ale kvůli dobré náladě se dnes rozhoduji v kuchyni strávit více času, než je nutné. Když sbíhám schody, ještě si stihnu dát předsevzetí, abych se nepoštěkal se sestrou už takhle ráno, ale hned jak vejdu do kuchyně, zjišťuji, že tam ani není, což mi udělá ještě větší radost a tím pádem mám čas a prostor na klidnou snídani. 

Usazuji se ke stolu s topinkou přesně ve chvíli, kdy přichází mamka. 

,,Dobré ráno,'' usměje se a jde si dát vařit vodu na kafe.

,,Dobré. Mami, kde je Sonya?'' Sice jsem rád, že tu ten zrzavý ďábel není, ale stejně tak mě zajímá důvod její nepřítomnosti, protože může sedět někde za počítačem a plánovat mou vraždu.

,,Myslím, že dnes jela do školy dřív. Prý tam s Teresou připravují nějakou akci. Ty o ničem nevíš?'' 

,,Hmm...Ne.''

,,Tak to asi není důležité.'' Sedne si ke mně.

,,Asi ne.'' Tímto naše nezbytná ranní konverzace končí, já si jdu ještě vyčistit zuby a pak popadám batoh a vycházím ven. Thomasovi to dnes docela trvá, takže se v té mikině venku dost klepu. Je přesně polovina listopadu, takže už je sakra velká zima. Mohl bych si sice vzít bundu, ale připadám si v ní ještě větší a ošklivější než normálně a takové ty moderní bundy, jako jsou například kožené nebo džínové, mi nesluší, takže se prostě musím spokojit se svou nepříliš teplou mikinou. 

Thomas přijíždí, pozdě, ale přeci jen, a já se hned hrnu k němu do auta. On, na rozdíl ode mě, bundu má, takovou pěknou koženou, ale on v ní taky vypadá dobře. Hodně dobře. Kdybych si něco takové navlékl já, lidi by mě koukali jak na bezdomovce, co vykradl nejbližší obchod. 

,,Sonya s Teresou prý ve škole něco plánují. Nevíš o co jde?'' ptám se ho, když se konečně usadím.

,,Napadá mě jen Zimní bál. Nedávno se o něm zmiňovaly.'' No jasně. Zimní bál. Jak jsem mohl zapomenout na jednu z nejvíc opěvovaných věcí na naší škole? Pořádá se každý rok s tím, abychom se všichni pozastavili nad tím, jak jsou Vánoce úžasný svátek a jak se takhle všichni můžeme sejít. Holky to ale spíš využívají k tomu, aby mohly předvést drahé šaty svým spolužačkám a kluci zase k balení holek. A protože mě se ani jedna z těchto činností netýká, vřele doufám, že se tomu letos vyhnu. Je to na mě moc velké klišé.

,,Ach bože, zase ta hrůza,'' hodnotím a protočím očima. ,,Vždyť to bylo před rokem, ne?''

,,Newte, to je účel, víš. Zimní bál. Zima. Zima je jednou ročně.''

,,Haha, zase perlíš, Thomasi,'' zasměju se sarkastickým smíchem a zmoženě si opřu hlavu. Teď abych se ještě bál toho, jak se mě moji přátelé budou snažit dostat na tu hrůzu.

,,To ty sis začal,'' konstatuje Thomas jako kdyby nic. 

,,No jo no,'' přiznávám a zbytek cesty už poslouchám jen neustálé vrčení motoru.

,,Rose! Rose! Rose!'' přiřítím se ke skřínce, kde se právě nachází má milá kamarádka a vytahuje si z ní učebnice na první hodinu.

,,Ano?'' obrátí se na mě. Nevypadá zrovna nadšeně. No, ne všichni musíme mít dobrý den.

,,Stalo se něco?'' ptám se, jako vzorný kamarád.

,,Moc jsem nespala, to asi úplněk,'' prohrábne si rukou vlasy. ,,Ale co ty? Vypadáš jako kdyby si právě viděl jednorožce. Tak se pochlub.''

,,No...jednorožec to sice úplně nebyl, ale...,''

,,Ale?''

,,Včera jsem mluvil s Chrisem,'' pochlubím se jí. Všechna únava jakoby z ní rázem opadla a najednou přede mnou zase stojí velice hyperaktivní Rose. 

,,Jak to?'' zeptá se a na tváři jí hraje úsměv. Jsem pyšný, že jí takhle dokážu zvednout náladu. Od toho kamarádi přece jsou. 

,,Šel jsem do knihkupectví a narazil tam na něj. Objednával nějaké knížky do knihovny, tak jsem tam s ním zůstal a pomohl mu a on mě pak hodil domů.''

,,A?''

,,A co?''

,,Pusa byla?'' zvědavě nadzvedne obočí. Já si založím ruce na hrudi.

,,Hele. Mluvili jsme spolu dohromady tak třikrát a ty čekáš, že si hned dáme pusu?''

,,A proč ne?''

,,Rose,'' pronesu její jméno prosebným tonem a ona se jen zasměje.

,,Stejně jsem ráda, že ses do toho takhle dal. Ale přesto tě dnes nemine setkání s Davidem.'' Ztěžka si povzdychnu. Dobrá nálada je fuč.

Dřív jsem považoval Rosinu vlastnost 'co slíbím, to dodržím' za pozitivní, ale už pár dnů přemýšlím, že ji budu řadit spíše k negativním. Po poslední hodině, kterou u mě byly společenské vědy a u ní chemie, si mě odchytne na chodbě s úmyslem vyrazit do kavárny a já vím, že není cesty zpět. V rychlosti se rozloučím s Thomasem a pak už se nechávám Rose vést jako ztracené štěně. 

V kavárně je teplo, což mě, i za okolností, díky kterým tu jsme, potěší, protože jsem se venku zase klepal jako ratlík. Rose mě stále nepouští a táhne mě k jejímu vyvolenému stolu v rohu. Nestěžuji si, někde uprostřed bych stejně sedět nechtěl, protože bych si tam připadal skoro jako ve vitríně. 

,,Co si dáte?'' ozve se nad námi hlas, sotva se usadíme. Nemusím se ani dívat, abych věděl, že jde o Davida, jenž je hlavním důvodem, proč tu teď jsme.

,,Jako vždycky,'' usměje se oslnivě Rose a pak oba pohledy, její i Davidův, spadnou na mě.

,,Já...ehm...uhm...dám si čaj,'' vykoktám ze sebe. Kdo si v kavárně dává čaj, proboha?

,,A jaký?'' ptá se David, v jeho hlase ani trochu nezaznívá znuděnost či netrpělivost, což mě trochu uklidní.

,,Třeba zelený.''

,,Dobře, hned to bude,'' oznámí nám a se stálým úsměvem odejde.

Začnu mluvit ještě dřív než se Rose stihne nadechnout, aby něco řekla ona. 

,,Nech mě.''

,Ale N, vždyť to bylo dobrý. Když to takhle půjde dál, tak,..,''

,,Tak co? Rose, za posledních pár dní jsem promluvil s více klukama jak za celý svůj život, když nepočítám Minha, Thomase a svého otce. Připadám blbě.''

Rose se místo odpovědi strašlivě rozesměje.

,,A nesměj se mi.''

,,Dobře, dobře,'' snaží se Rose utlumit smích, ale moc ji to nejde. Naštěstí přichází vysvobození v podobě Davida, který nám přináší objednávku. Nejdřív před Rose položí její karamelové latté a potom mi podá můj čaj a při odchodu na mě mrkne. Nijak se tím nezaobírám až do doby, kdy se chci napít a všimnu si telefonního čísla, které je položené na podšálku a z části přiklopené hrnkem s čajem. 

Tohle se jako opravdu děje?