You'll Never Be Him [Newtmas]

15. - ,,I...I think I can't breathe.''

  ,,Myslíš, že bys chtěl být můj přítel?"  

Myslím, že jsem tak na několik vteřin přestal dýchat. Nevím, co jsem očekával, či proč mě to tak šokovalo. Nasucho polknu. Nevím, co mu mám říct, a stresuje mě, že on mou odpověď čeká. Mísí se ve mně dvě strany. Jedna se chce vrhnout Chrisovi kolem krku a slíbit mu zlaté z nebe, a ta druhá, ta otravnější, mě napomíná, že ho znám sotva pár dní. Sám říkal, že je to možná nevhodný a nepatřičný. Ale pokud nebudeme spolu, co potom budeme? 

,,Chrisi,...,'' začínám a modlím se, abych si tím přidal trošku času na rozmýšlení, jelikož se mi zdá, že už mlčím dost dlouho.

,,Pokud to tak nechceš, je to naprosto v pořádku. Já to pochopím.''

,,Ne, já...,'' hlas mi přeskakuje a já cítím, jak se třesu. Proč to musí být všechno tak složité? ,,Chci být tvůj přítel,'' pronesu konečný verdikt takovým hlasem, jako kdybych to snad ani neříkal já a ještě než stihne Chris jakkoliv zareagovat, přisednu k němu blíž a políbím ho. Cítím, jak se na gauči posunuje blíž ke mně a obtáčí své ruce kolem mě. Já mu jednu ruku pokládám na tvář a tou druhou mám položenou na jeho pravém boku. Tiskne mě k sobě, a já si připadám jako kdybych lítal několik milionů kilometrů nad zemí. Nevím, co ve mně tyhle pocity vyvolává, snad ta jeho blízkost, jeho polibky, které jsou pořád stejně něžné a procítěné, nebo možná to, že jsme si právě oficiálně dohodli vztah a je to můj první přítel. 

Jsem asi trochu mimo, protože jediné, na co se dokážu soustředit, je Chris. Jeho blízkost moje racionální uvažování doslova požírá zaživa, a proto jen sedím a nechávám si zaměstnávat rty těmi jeho. Sem tam přijde trhavé nadechnutí, kdy jednomu z nás dojde tak moc potřebný vzduch, ale moc často se to nestává, jelikož raději nechávámenaše plíce hořet touhou po kyslíku než abychom nechali sami sebe hořet touhou po tom druhém. Myslím, že bych neměl cítit, co cítím, ale nemůžu si pomoct. Přijde mi, že Chris koordinuje každý můj pohyb, i přesto, že se mě sotva dotýká.

,,M...M...Myslím, že nemůžu dýchat,'' prohodím jen tak mimochodem mezi polibky, když už nedokážu udržet ani tu trošku vzduchu. Můj hlas zní vyčerpaně, skoro jako kdybych právě uběhl nejméně jeden maraton. Již jsem zmiňoval, jak to máms pohybem, takže mě tahle činnost, při které jsem se vlastně prakticky nepohnul, stejně unavila.

,,Myslíš si to, nebo to víš?'' ptá se s úsměvem Chris, už mě dál nelíbá, jen si čelo pokládá na mé a prohlíží si každý detail mého obličeje. Je slyšet, že je na tom s dechem poměrně lépe než já, ale tím se momentálně zabývat nechci. 

,,M...Myslím si to.'' Očima zabloudím za Chrise, až na hodiny, které visí nad dveřmi do místnosti. Zjišťuji, že naší předchozí činností jsme zabili pouze pět minut, přestože mi to připadalo jako hodiny a hodiny. 

,,Promiň mi to,'' omlouvá se Chris, a odklání se, čemuž mizí i ten příjemný tlak z mého čela, které způsoboval tím svým.

,,To je v pořádku. To je naprosto v pořádku,'' směju se a najednou nevím, jak pokračovat v konverzaci. Nechci však, aby nastalo trapné ticho, proto čekám jen chvíli, jestli Chris něco řekne, a když se jeho reakce nedočkávám, začínám zase já.

,,Co teď čteš?''

,,Newte,'' rozesměje se hlasitě, až se za břicho popadá. Nevím, co dělat, proto jen sedím, krčím čelo a ramena, abych mu vyjádřil svou nechápavost. Jakmile si všimne mého výrazu, okamžitě přestává a vážní. ,,Nesmál jsem se tobě, víš to, že?''

,,Vypadalo to tak,'' konstatuju trochu rozhořčeně, ale ve skutečnosti se nezlobím. Vůbec.

,,Já jen...Chvíli se tady líbáme, ty nemůžeš dýchat a pak jen tak změníš téma na to, co teď čtu?'' Koutky mu zase cukají. 

,,No...Ano?''

,,Ty jsi úžasný,'' řekne s klidem, aniž by to myslel sarkasticky. 

,,Nelži,'' napomenu ho.

,,Ale já to myslím vážně,'' založí si ruce na prsou. Nakloním hlavu na stranu, čímž mu chci vyjádřit svůj nesouhlas. Naštěstí mé chování pochopí, spustí ruce dolů a zase si přisedne blíž. Než se stihnu zeptat, co dělá, položí mi ruce na zátylek a jemně, až se naše rty skoro nedotýkají, mě políbí. 

,,Nikdy se nepodceňuj,'' zašeptá ještě a pak vstane. ,,Asi bych měl jít.''

,,Kdo tady mění téma, hm?'' obrátím se na něj teď já. 

,,Promiň,'' zasměje se. ,,Ale opravdu bych měl. Musím do knihovny.''

,,Ach tak. Můžu tě doprovodit, jestli chceš.''

,,Tak budu moc rád,'' usměje se pravým koutkem a já vím, že tenhle obraz budu mít před očima ještě dlouho. 

Zvednu se, následuju Chrise do chodby, kde se oba společně oblékneme a zase vyrazíme do chladného počasí. 

,,Já vím, že je asi blbost, se tě ptát, když jsme teď...však víš...spolu, ale...,'' začnu.

,,Ale?''

,,Řekneme to někomu?''

,,Nemám s tím sebemenší problém,'' ujistí mě Chris a ruce si zastrčí do kapes. Přeju si, aby jednu vytáhl a propletl si prsty s mými, jako to udělal včera, ale raději nic neřeknu. 

Cestu trávíme klasickým povídáním, nikdo nemůže mít jakékoliv podezření, že by bylo mezi námi něco víc než přátelství. Oba však víme, že pravda je úplně někde jinde. Do tepla knihovny se dostáváme asi za necelou půl hodinu. 

,,Zůstaneš tu se mnou?'' ptá se Chris, když si začnu sundávat bundu.

,,Rád bych,'' usměju se. Nikdo tu není, celá knihovna je naše, což mě donutí se přiblížit ke Chrisovi více, než bych si dovolil, kdyby tu s námi někdo byl, a následně si sedám na pult, což je jedna z věcí, kterou jsem vždycky toužil udělat.

,,Co děláš?'' otáčí se na mě Chris se smíchem, zrovna když se natahuji po knížce, ležící na stolku nedaleko mě. Vzdálenost však neodhadnu, a knížka padá. Už už ji vidím na zemi, a tak rychle zavírám hrůzou a studem oči, ale nakonec očekávanou ránu nezaslechnu. Oči po jednom zase otevřu a spatřím Chrise, jak knížku protáčí ve svých prstech. 

,,Děkuju,'' poznamenám šeptem.

,,Nemáš zač.'' Taky šeptá a jde pomalu blíž. Na tváři se mi automaticky rozlévá úsměvem a chytám ho za ruce. 

,,Včera touhle dobou jsme na sebe pomalu nepromluvili. A podívej se na nás teď,'' ušklíbne se Chris.

,,Já osobně nesnáším změny. Dvojnásob, když jsou takhle rychlé,'' informuji ho a bedlivě sleduji naše horní končetiny, které se protáčí v různá složení.

 ,,Takže nesnášíš i mě?'' zeptá se zvláštním tónem, ve kterém nedokážu nic rozeznat, ale na tváři mu hraje úsměv, proto si to vykládám jako dobré znamení. Neodpovídám, jen si ho za ruce přitáhnu k sobě, a rychle, aby to sotva mohl slyšet, řeknu:

,,Tebe nikdy.'' A on mě pak políbí. 

Následuje zvuk vrzajících dveří, a z toho důvodu Chris rychle uskočí a já slezu z pultu a snažíme se dělatjakoby nic, a vyčkáváme, kdo přichází.

,,No vidíš. Říkala jsem ti, že bude tady,'' slyším mně dobře známý hlas, jehož nositelka nyní vchází do místnosti. A není sama.