You'll Never Be Him [Newtmas]

27. - ,,Am I right?"

Nemám rád Vánoce.

Jakože ono samo o sobě je to docela pěkný svátek, hezká tradice. Ale v posledních letech se z toho stává tak moc komerční svátek, až je mi z toho zle. 

Jo a taky k nám jezdí na návštěvu všichni příbuzní, co za celý rok pomalu nevidíme. Všichni předstíráme šťastnou a spokojenou rodinku, kterou však nejsme ani z daleka. To je pořád samé: "Newte, předstírej, že jsi na děvčata. Už jen tento rok, slibuju. Sonyo, neprovokuj ho. Michaeli, mohl bys tu práci konečně odložit, aspoň o těch Vánocích? Pomůžete mi někdo v kuchyni už konečně?"

Po tomhle tyjátru se nám do obýváku nahrne celá famílie, od babičky až po tety a strýce, co jsem viděl naposledy, když jsem byl v kolébce. Ideální trávení svátků klidu a míru. A něco mi říká, že letos to nebude jinak.

,,Už máš nakoupený dárky?" otočí se na mě zničehonic Chris, sedící na mé posteli. Přišel k nám, abychom se společně učili, ale zatím jsme se k tomu jaksi nedostali.

,,Eh... Něco jo. Ty máš?"

,,Vůbec. Musím zítra do města. Nechce se ti se mnou?" Zvednu se ze židle, kde jsem doteď seděl, přejdu k němu a vezmu jeho obličej do dlaní. Od té doby, co se mi zdál ten sen, se mu to snažím vynahrazovat, jak jen můžu. I když o tom vlastně nemá ani ponětí.

,,Hrozně rád bych, ale slíbil jsem pomoc mámě s pečením cukroví."

,,Ty pečeš?" zvedne tázavě obočí.

,,Ne. Ale aspoň umím pohlídat cukroví v troubě. Sonya ho vždycky spálí."

,,Chápu," zasměje se. Já mu věnuju malou pusu na čelo. Zaculí se a stáhne mě k sobě na postel. 

,,Měli bychom se učit," stihnu mu připomenou těsně předtím, než mě políbí. 

,,Já vím," pronese, když se odtáhne. ,,Ale nechce se mi." Přiblíží se, aby mi mohl věnovat další polibek, ale já ho přeruším.

,,Ale já tu biologii opravdu neumím." Trochu se stáhne.

,,Dobře, jdeme se učit,"pokrčí rameny a natáhne se pro učebnici. Nepoznám, jestli je naštvaný. Naprosto bez výrazu si lehne na břicho, knížku si dá před sebe a oči mu začínají běhat po písmenkách. Já následuji jeho příkladu, taky si vezmu své materiály, ale místo toho, abych si lehl vedle něj, si hlavu položím na jeho záda a lehce se o něj opřu.

,,Nevadí ti to?" ptám se starostlivě, když nic neříká.

,,Samozřejmě, že mi to nevadí," odpoví tiše, ale já vím, že už je všechno v pořádku. Jednou rukou si přidržuju sešit, abych na něj viděl a tou druhou jemně škrábu Chrise na zádech. Zdá se to být víc než dokonalý moment, jeden z nejúžasnějších v našem vztahu, minimálně do chvíle, než do dveří vrazí sestra.

,,Šestadvacátýho prosince odjíždíme na chatu," oznámí jen rychle, dokonce si odpustí i nějakou tu poznámku a zase zmizí.

Možná ty svátky letos nebudou tak zlé.

Místo nějaké nadšené reakce však slyším pouze Chrisovo ztrápené vydechnutí.

,,Děje se něco?" starám se a zvednu se, abych se na něj mohl pořádně soustředit.

,,Ne, jen... Já neumím jezdit." Konec věty řekne tak potichu, že ho ani neslyším.

,,Ty... Cože?"

,,Neumím jezdit."

,,Neumíš jezdit? Jak jakože neumíš jezdit."