You'll Never Be Him [Newtmas]

7. - ,,He has a boyfriend."

Dnes jsem se asi poprvé a pravděpodobně také naposled modlil za to, aby odpolední vyučování trvalo co nejdéle. Ale nijak to nepomohlo. Matika, která se normálně zdá být nekonečná, trvala asi deset minut a s biologií to nebylo jinak.

Důvod jsem měl jediný. Zápas. Západ znamená lakros. Lakros znamená klučičí tým. A kdo je v týmu? Thomas. A taky Aiden. Nemůžu se z toho nijak vykroutit, protože Rose přísahala na své nejoblíbenější šaty (jsou černé a moc jí sluší), že bude sledovat každý můj pohyb. A když řekne něco takového, tak bude sledovat nejen každý můj pohyb, ale dokonce každou část mého pohybu.

Zatímco si oblékam bundu, abych venku nezmrznul, Rose mi vykládá, jak to bude probíhat. Thomas chodí po zápase s celým týmem do místního bistra. Je to jejich dlouhá tradice, kterou nikdy nevynechali. Thomas mě často pobízí, ať jdu s nimi. Tu příšernou chybu jsem udělal jen jednou.
Sedí tam, v bistru, kolem jednoho stolu a probírají snad každou sekundu zápasu. Je snad jasné, že takové sezení pro jistotu vždy odmítám a radši spěchám domů ke svým milovaným seriálům.

Jenže dnes je to jinak. Dnes na to jejich sezení musím a Rose půjde se mnou, jako psychická podpora. Stejně si myslím, že tam jde hlavně kvůli Mattovi, který se jí už strašně dlouho líbí. A taky proto, abych odtamtud neutekl. Ale nemám jí co vyčítat.

Na tribunu se s Rosem usazujeme asi pět minut před začátkem zápasu. Dnes naše škola hraje proti nějaké ze sousedního města. Thomas říkal, že jsou to pěkní lůzři a že výhra je jasná.

Když se však oba týmy objevují na hřišti, už si nejsem Thomasovými slovy jistý tak, jako předtím. Ten druhý tým vypadá dost odolně a rozhodně ne jako nějací lůzři. Nemám moc času nad tím přemýšlet, protože se rozezní píšťalka a zápas začíná.

Jako první se míčku ujímá náš tým. Musím říct, že za tu dobu, co je sleduji, jsem vypozoroval, že hrají dost dobře a jen tak někdo je neporazí.

Když trenér po zhruba dvaceti minutách píská pauzu a na trávník vbíhají roztleskávačky v těch těsných kostýmech, které toho moc nezahalují, přestože je asi jenom patnáct supňů, nakloním se k Rose.

,,Myslíš, že vyhrajou?"

,,Já nevím, Newte. Zpočátku jsem si tím byla víc než jistá, ale teď…,"

Skóre na světelné tabuli totiž hlásá 2:2. Mají před sebou sice ještě tři čtvrtiny, ale jak se ukázalo, z původního týmu lůzrů se stal tým velmi dobrých hráčů. Tohle nevypadá vůbec dobře.

Po velmi rychlém vystoupení roztleskávaček, se opět začíná hrát. Druhá čtvrtina, pauza, třetí čtvrtina, pauza, čtvrtá…

Výsledek je jasný. 7:6. Zatímco jejich tým šťastně jásá, ten náš se, v čele s Thomasem, poraženecky odebírá do šaten. Já a Rose také opouštíme naše místa a přesouváme se před školu, kde máme v plánu čekat na Thomase a ostatní. Po pár minutách se k nám přidávají Sonya s Teresou a pár dalších holek, které buď chodí s hráči lakrosu nebo by chtěly. Stejné zoufalky jako já. Naštěstí jsou už oblečené normálně, takže nemusím protrpět další ukázku ženských křivek, aniž bych o to stál.

,,Je škoda, že prohráli, co?" započne konverzaci Teresa.

,,Jen se musí dostat do formy," odbydu ji.

Vypadá, že chce jestě něco říct, ale přeruší ji hluk vycházející ze školy. Jeho původem je tým naší školy, který hned na to přichází k nám.

,,Podcenili jsme soupeře," oznamuje nám Thomas. Ale na tváři mu pohrává široký úsměv, takže myslím, že ho to moc nemrzí. Hraje hlavně pro radost.
Miluje lakros.

,,Ale byli jste dobří," ocením jejich výkon. Thomas přikývne a ptá se:

,,Jdeš do bistra?"

,,Jo."

,,Jo?" diví se.

,,Jo."

,,Tak…tak fajn," zasměje se, pokývne hlavou a všichni se společně vydají směrem k bistru. Chci je následovat, ale mou pozornost upoutá skřípění dveří. Trhnu hlavou, abych se podíval, o koho jde.

Stojí tam kluk. Pěkný kluk. Dokonce velmi pěkný kluk. Černé vlasy, tmavší než ty Thomasovy, a modré oči.

,,Ahoj?" zeptá se, díky čemuž mi dojde, že jsem na něj zíral asi déle než je slušné.

,,A-ahoj." Všimnu si, že má přes rameno sportovní tašku, která nese logo školy, proti které naši hráli.
,,Dobrý výkon," podotknu, překvapen sám sebou, že se s ním dokážu bavit úplně v klidu.

,,Díky. Vaši hráli taky dobře. Jsi tady ze školy, že jo?" Přikývnu.

,,Rád bych ještě zůstal, ale musím jít, takže…,"

,,Já to chápu," usměju se a obracím se k odchodu.

,,Hej! Jak se jmenuješ?"

,,Newt," odpovím. ,,Ty?"

,,James. Díky za pokec, Newte."

,,Nápodobně."

Co se to právě stalo? Opravdu jsem sám od sebe mluvil s cizím člověkem? Tyto otázky mi běhají hlavou, když se snažím dohnat Thomase a ostatní.

,,Kde jsi byl?" zajímá se Thomas, jakmile dorazím do bistra. Usedám na místo vedle něj a…Aidena. To musela způsobit Rose.

,,Něco mě zdrželo," mávnu rukou. Ve chvíli, kdy jsem spatřil Thomase, se James zase rozplynul jako pára nad hrncem.

Celou půlhodinu se snažím předstírat, že poslouchám tlachání o zápase a také se pohledem vyhýbat Rose, která se mi všemožně snaží naznačit, abych promluvil s Aidenem.

Ten se však, k mému údivu, najednou zvedne se slovy:

,,Musím jít."

Nyní se moje oči střetnou s Rose. Ani nemusím být věštec nebo něco takového, abych věděl, na co myslí. Chce, abych šel za ním. A když to neudělám, šeredně ji zklamu. A to nechci.

Zvedám se a kráčím na Aidenem. Ten si všimne, že ho sleduji a otáčí se.

,,Potřebuješ něco?"

,,No…já…," snažím se zoufale něco vymyslet. Proč s ním nemůžu mluvit jako s Jamesem?

,,Hele, musím jít, slíbil jsem Kaiovi, že za ním dnes přijedu."

,,Kaiovi?" vylétne ze mě než to stihnu zastavit.

,,Mému příteli," vysvětlí a kouká na mě jak na idiota.

,,Uhm…jasně. Tak…si to užij," rozloučím se s ním a celý rudý se vrátím na své místo.

Po další čtvrthodině urputného mlčení a zíraní na podlahu se tým konečně zvedá a odchází. Rose jde za mnou. Posadí se vedle mě a usměje se.

,,Tak co?"

,,Má přítele," zašeptám. Nejsem tím zklamaný. Jsem spíš šťastný. Nemohl bych chodit s někým jako je Aiden. Ale na kontě mám další neskutečný trapas. Je na několik stovek procent jasné, nad čím budu přemýšlet minimálně další měsíc před tím, než půjdu spát.
Rose a její plány mě opravdu jednou dostanou do hrobu.