Rychle a zběsile (jeď a nebo zemři)

4. kapitola

Nastartoval jsem. Zvuk běžícího motoru mě uklidňoval. Uchopil jsem pěvně volant a upíral pohled dopředu. 

Simpson v autě vedle mě, dělal přesně to samé.

Před nás, nastoupila nějaká  blondýna v miny kraťasech, kostkované košily a vysokých kožených kozačkách. V rukou držela něco jako prapory. Zvedla je nad hlavu. Všude byl hluk, do toho řvaní motorů a někde v pozadí dokonce vyřvávala hudba.

Za zábranamy kolem cesty, po které jsme měli v této startovní rovince jet, stálo strašně hodně lidí. Řvali a povzbuzovali.

Ve mě se hromadil adrenalin. Skousl jsem spodní ret a čekal jsem na povel zahájení závodu.

Napětí by se dalo krájet.

Bloncka máchla oběma prapory dolů, dobprovázena hlasitým zařváním 'teď!'

Můj i Simpsona vůz zbrkle vystarotoval ze svého místa. Kola zahrabala a všude bylo spousta zvířeného prachu.

Prořítili jsme se kolem povzbuzujících 'fanoušků' a vřítil se do zatáčky.

Už se znatelně setmělo, proto jsem zapl světla. 

Nejlepší pocit. Řítit se nocí. 

Zabořil jsem se hlouběji do kožené sedačky a nepouštěl nohu z plynu.

Jen kousek za mnou se dopředu dral Simpson. 

Neplánoval jsem, nechat ho vyhrát. Ostře jsem vjel do další zatáčky a perfektně ji projel.

Cody ale takové štěstí neměl. Nebyl moc zkušený, taky nebyl místní. Proti někomu, kdo tu vyrůstal a místní silnice a cesty zná jako své boty, nemá šanci.

Postřehl jsem, že to neuhlídal a vjel do pole. Má štěstí, že to je jenom pole. Projíždět budeme i kolem hlubokého rybníka a vyjedeme i nahoru na kopec, či co to je, kde kdyby v zatáčce zapochyboval, nebo ji snad nezvládl, zřítí se z příkrého srázu dolů. A samozřejmně na místě..Chcípne.

Jen jsem se uchetl a pokračoval ve zběsilé jízdě. Neuniklo mi, že Simpson se nepokouší vyjet zpět na cestu, ale bere to napříč polem. Odvážný to chlapec. 

V ten moment jsem si však uvědomil, že tímto způsobem se k další zatáčce dostane, podstatně mnohem dřív a předjede mě.

To jsem nemohl dopustit.

Sešlápl jsem pedál plynu co nejvíce dolů to šlo. Zádama jsem se zapřel do měkkého,koženého opěradla sedačky a vnímal, taktřka neexistující vzuch, co proudil kolem mých tváří.

Auto se řítilo po betonové cestě a zanechával za sebou rozbouřený prach.

Ocitl jsem se na stejné úrovni jako Simpson. Všiml jsem si, že se už přibližoval k okraji pole, připraven vyjet zpět na cestu.

,,No tak pojď, ty sráči" zamumlal jsem si pro sebe a aniž bych ubral na rychlosti, stočil jsem volant a auto sním, do levé strany, kde se cesta začala točit kolem skály. I na tu se dostane.

Simpson už byl těsně vedle mě. Tlačil mě blíž ke skále. Uvědomil jsem si kam míří. Kdybych se jebnul autem o skálu, končim. V této rychlosti nemám šanci s tím nic udělat a mé auto a já v něm, bychom stratili vlnu jízdy. Vyhodilo by mě to z linie jízdy. Pravděpodobně bych se odrazil od skály a skončil někde v píči. To mu nesmím dovolit.

Nejen, že by se auto zdemolovalo, znamenalo by to i můj konec. V lepším případě bych vyvázl s vážným zraněním.

,,Tak pojď Bieber, ukážeme mu, kdo je tady pánem silnic" povzbudil jsem sám sebe.