Rychle a zběsile (jeď a nebo zemři)

25. kapitola

JUSTIN

Lenna. Tahle mrcha mi poslala výhružnou esemesku a to z naprosto neznámého důvodu. Nechápu proč toužila po tom, překazit můj vztah s Faith. 
Ale důležité bylo, že Faith nic netušila. 

Nesměla se dozvědět o mě a Joanně. Nesměla. I když se ni nestalo, tohle muselo zůstat mimo ni.

Byl jsem zmatený. Byl jsem ztracený.

Nemohl jsem dopustit, aby se Faith dozvěděla o mém skoroúletu s Joannou. Zničilo by ji to. Už tak nemá pochopení u rodiny až na její sestru, kdybych ji zradil i já, nemusela by to ustát.

Zbytek dne jsem byl řádně mimo. Téměř jsem nevnímal, co mi Faith říkala, v autě jsem mlčel a řídil jsem jak robot. Po vztupu do domu jsem se omluvil a sdělil Faith, že se necítím moc dobře. Odešel jsem se osprchovat a pak jsem zamířil do postele.

Co teď bude Faith dělat mi bylo srdečně jedno. 

Po chvíli jsem vytušil, že se nejspíš dole dívá na televizi, po půl hodině opatrně vklouzla do ložnice a vzala si své pyžamo. Odcupitala tiše do koupelny a za chvíli jsem uslyšel tekoucí vodu. Odmítl jsem nutkání jí znenadání v té sprše navštívit. Nebyla by nadšená.

Místo toho, jsem zavřel oči a konečně se mi podařilo usnout.

FAITH

Justin byl po zbytek dne nějak zamlklý. Po příjezdu k němu se vymluvil na nevolnost a odešel se osprchovat a poté ulehl do postele. Moc jsem to nechápala. Byl divný od toho setkání s těma podivínama. Richard a Lenna. Vůbec netuším, kdo to byl. 

Vykoupala jsem se a zamířila do ložnice spát. Justin už byl v říši snů a zdálo se, že spí opravdu tvrdě. 
Ulehla jsem a během minuty usnula.

Probudila jsem se na úplný dostatek spánku. Dál už jsem prostě neusla, ani kdybych chtěla sebevíc.
Justin ještě spal a nevypadal, že se v blízkých minutách probudí. 

Bylo půl osmé. Opatrně jsem vztala a oblékla se do delšího šedého trika a černých legínů. Vyčistila jsem si zuby a učesala vlasy, které jsme poté svázala do nedbalého drdolu. Vypravila jsem se po schodech dolů, zamířila do kuchyně.

Dostala jsem neodbytnou chuť na palačinky. 

Otevřela jsem lednici a zjišťovala, zda tu jsou všechny potřebné suroviny. Zjistila jsem, že tu chybí podstatná část předmětů na udělání palačinek.

Vejce.

Vzpoměla jsem si, že Justin říkal, že pokud něco nenajdu v lednici nebo jinde v kuchyni, zcela jistě to bude ve sklepě. Má tam takový sklad krmiva a tekutin, prý má obrovské zásoby jídla a pití, protože se často stává, že jde vařit a v polovině zjistí, že mu něco podstatného chybí. Proto má ve sklepě místnost, kde je kromě všeho i lednice, kde má vše co potřebuje.

Zamířila jsem do haly a stanula před zašedlými dveřmy, které vedly po točitých kamenných schodech dolů, do sklepa.
Vypadalo to strašidelně. 

Ucítila jsem pocit menšího zděsení, že tam mám jít sama, navíc jsem tam v životě nebyla.
Chtěla jsem jít vzbudit Justina a poprosit ho, jestli by tam šel semnou.

To jsem pak zahnala. Nebudu ho budit, včera vypadal divně. A navíc..Musím překonat strach, ať už jde o jakýkoliv, a trumfnout ho.

Vklouzla jsem do nejslpíš Justinových pantoflí a rozsvítila. Žárovka nebezpečně zablikala, už jsem se bála že blikne a zashne, nakonec jsem pomalu stoupala po šedých schodech dolů.

Schody i zdi byli cítit vlhostí, vlhkost sálala téměž odevšaď. 

Někde jsem zaslechla šramocení a tiché písknutí. 

Myš.

Justine, zabiju tě. Ty máš ve sklepě myši? Pokud na nějakou narazím, asi umřu.
Myší se bojím ještě víc než pavouků a to je co říct.

Už jsem byla téměř dole, když mi podklouzla noha. Rychle jsem se chytla kovového zábradlí a hlasitě nadávala.
To poslední co jsem potřebovala, bylo zlomit si nohu.

Konečně, pevná betonová zem, co se mi rozkládala pod podrážkou gumových bot. Díky bohu. Chvilku jsem poslouchala, zda zaslechnu další náznak přítomnosti myší, naštěstí jsem už nic nezaslechla.

Fajn, teď najít tu místnost s jídlem. A všechno bude okey.

Vezmu vejce a půjdu udělat palačinky.

To bych ovšem nebyla já, kdybych zašla špatně. Vzala jsem za kliku prvních dveřích co jsem uviděla, čistě bílé se stříbnou kovovou klikou a vzoupila do potemnělé místnosti. Když jsem našla vypínač a rozsvítila, zjistila jsem, že se nacházím v garáži.

Pořádně velké garáži. 

Stálo tu asi pět aut. Jistě závodních aut. 

Justin se zmínil, že má někde takovou obrovskou garáž, kde má téměř všechny své fára. Nějak se nezmínil, že pět z nich, má ve své obrovské a utajené garáži, přímo doma.

Omámeně jsem hleděla na ten skvost.

Měla bych se otočit, zhasnout a odejít, najít do místnost se žrádlem a vyadnout nahoru, dodělat palačinky.

Ale já to neudělala. Nedokázala jsem to. Ta místnost a auta v ní, mě naprosto uzemnili.

A já udělala přesný opak toho, co bych udělat měla.

Přistoupila jsem k jednomu autu a obdivně si ho prohlížela. Netuším co je to za značku, ale bylo nádherné. 

Čistě černé, bez poskvrnky, bez škrábnutí, bez jakékoliv šmouhy, nebylo na něm snad ani smítko prachu.

Nepopsatelně se lesklo a mě naprosto okouzlilo. Několikrát jsem ho obešla dokola a uvědomovala si, že tohle je vážné.

Moje touha se v něm projet a možná se i časem zapojit do úžasný ale nebezpečných závodů se probudila a nekontrolovaně narůstala.

A myslím, že za chvíli s tím Justin nebude moc nic dělat.

Opatrně jsem se dotkla černé kapoty auta. Připadala jsem si jak v tranzu.

,,Faith! Co tady děláš?" ozval se ostrý hlas. Prudce jsem sebou trhla a pohlédla ke dveřím.

Stál tam Justin v tmavě modrém županu a ani trochu se netvářil přívětivě. Vypadal spíš opravdu naštvaně a nebezpečně.

Opatrně jsem od čeného autíčka odstoupila a zahleděla se do jeho hnědých očí, v kterých jsem v tuto chvíli nespatřila ani špetku lásky  nebo jakékoliv náklonnosti ke mě.

Vyděsilo mne to.