Split || Avengers

Prolog

Výzkumná laboratoř USA

Ležela jsem uprostřed hluboké tmy s dýchacím přístrojem na obličeji, který mi dodával životně důležitý vzduch, ponořená ve vodě. Popruhy mě svíraly tak tvrdě, že mi téměř zarývaly do masa. Kůže byla byla nasáklá vodou. Byl slyšet můj dech přes masku zapařenou od teplé páry, kterou jsem vydechovala. Svaly mi konečně umožnily otevřít oči. Po tmě jsem zase mohla spatřit světlo. Po dlouhé týdny v umělém hibernačním spánku se schopností vnímat okolí bylo světlo něco jako malý zázrak. Byla jsem zaslepena bílou září, kvůli které mne mé oči bodaly, neboť zornice se již nemohly dále zmenšovat, aby zamezily silnému proudu vstupovat před mou čočku. Po zaostření dosud rozmazaného vidění jsem spatřila pouze šedou kovovou konstrukci, která držela střechu budovy. Vypadala jako stará zničená továrna, ve které jsem měla první domov, kde jsem poprvé mohla složit hlavu a nebát se o svůj život, kde jsem mohla poslouchat bubnování kapek deště a kde mne její zdi chránili před minnesotskými blizardy. Neměla jsem sebemenší ponětí, proč se zde nacházím, a dokonce ani kdo jsem. Celý můj mozek byl prázdný, neznala jsem své jméno, svou identitu, ani mé tělo mi nebylo povědomé. Voda okolo mně začala pomalu klesat a já se lehce zachvěla zimou. Teplota kapaliny byla udržována kolem 30 stupňů, by mé tělo během spánku nevychladlo. Okolí se ale vyznačovalo mírným poklesem rtuti v teploměru a pro člověka je to mírný šok. Z příjemně teplého prostředí do vás uhodí zima okolo. Pokoušela jsem se posadit, ale mé tělo bylo natolik ztuhlé, že toho nebylo schopno ani o milimetr. Železná pouta se mi vrývala do kůže a čím víc jsem se hýbala, tím více se do mne zarývaly. Z otlačenin se postupně stávaly modřiny a z nich krvavé rány, které neuvěřitelně pálily.

„Můžete být naprosto klidná," odpověděl muž s hlubokým hlasem v černé uniformě, který scházel pomalu ze schodů dolů a mířil přímo ke mně. Pomalu mne naklonili do takového úhle, že jsem viděla místnost, ve které se nacházím. Celé okolí mělo šedý nádech jako onen strop. Do nejzadnějšího kouta prostoru nepronikalo již žádné světlo, které bylo tvořeno lampou nacházející se na stole naproti mně. Bylo zde několik dalších postav, jejichž tvář mi nebyla známa, neboť byla zahalena černou maskou s rudou Hydrou na boku. V jejich rukách se nacházely pušky, které měli v pohotovostním módu. „Nemáte se čeho obávat."

Dva muži odložili zbraně na pevně ukotvený stůl a sundali mi kovovou dýchací masku. Popruhy povolily a já se mohla zhluboka nadechnout. Do nosu mě udeřil neskutečný zápach zkažené vody. Muž, který od schodů pomalu a klidně došel až ke mně, postával vedle stolu a prsty bubnoval na dřevěnou desku a podivně se usmíval. Klapavý zvuk se dokonale rozléhal po místnosti, ve které nebylo prakticky vůbec nic. Necítila jsem v tu chvíli nic, strach, bolest, radost, smutek. Žádné emoce mi neproudily tělem. Můj mozek nezvládal to, co právě vidí. Nevybavoval si vzpomínky. Nedokázal ty nové utvářet. Nedokázal mi přikázat, abych se usmála, aby mi začaly téct slzy z očí. Jenom jsem zírala dopředu. Připadala jsem si chladná jako smrt, jako kdybych měla místo srdce kámen, který k němu nepustí nic, co by mě mělo vyvést z míry. Byla jsem ledová jako úsvit na Aljašce.

„Jmenuji se Grant Ward a jsem velitel organizace Hydra. Jsi pod mojí ochranou a budeš poslouchat mé rozkazy," promluvil mým směrem a pomalu se posadil na kovovou rozvrzanou židli, která stála vedle stolu. Její skřípění se rozléhalo prázdnou místností a člověka občas až bolelo v uších. Otočila jsem hlavu jeho směrem.

„Rozumím pane," odpověděla jsem mu jako naprogramovaný stroj. Nenapadlo mě mu jakkoliv odporovat. Okolo byli ozbrojení vojáci a můj útěk by byl pravděpodobně marný. Věděli, kdo před nimi sedí a byli na to i dostatečně vybaveni. Zjistím, co po mně chtějí a přes tuto informaci se možná dostanu k faktu, kdo vlastně jsem.

„Pamatuješ si na něco?" optal se mě pořád stejným tónem hlasu, který nejevil žádnou lítost.

„Když zavřu oči, vidím skleněný most, který se táhne přes moře. Okolo je tma, ale on i přes to září všemi barvami duhy," víc jsem si nevybavovala. Ale i přesto to byl nádherný obraz, který se utvořil v mé hlavě. Most dlouhý několik mil, křišťálové sklo bylo natolik pevné, aby uneslo desítky koní, masivní pozlacené sloupy, které obrovskou konstrikci držely a celé toto nádherné dílo vedlo k paláci, který se tyčil nad městem. Tmavé moře omývalo břehy z černého písku a odrážel se v něm třpyt mostu. Jeho barvy byly vidět na míle daleko. Neměla jsem tušení, kde takové místo je, ale až se odsud dostanu, tak toužím se tam vrátit. Ward kývl na souhlas a nespustil ze mne oči

„Dostaneš od nás jméno, takové, které sedí ke tvé povaze. Už jsem tě viděl zabíjet. S nikým se nezahazuješ. Čepel tvého nože projde srdcem protivníka a nestačí ani mrknout. Nepřijímáš žádosti o ušetření jejich bídného života. Jsi ta, kterou Hydra potřebuje. Tvé nové je od této chvíle Black Shadow, nemáš žádné jiné. Tvé číslo agenta je A-50. Víc o sobě vědět nemusíš, a co je podstatné, to ve tvé hlavě zůstalo," neustále mi opakoval, že on je Ten, kdo má nade mnou plnou moc. Moje hlava pojala to, co potřebovala - kdo teď jsem, co nyní umím a ten most. Já mlčela, neměla jsem potřebu mu cokoliv říkat, stejně by mi na žádnou z mých otázek neodpověděl, a pokud by se na takovouto věc zmohl, neříkal by mi určitě pravdu. Nemohla jsem si sama vzpomenout, i kdybych sebe více chtěla. Ale i přesto mě zarážela jedna věc - jak ví, že si nic nepamatuji?

„Máš jediný úkol, dokončit misi Rebirth."