30 days

Den dvacátý

Nasadila jsem si sluchátka a vybrala jsem si v seznamu mých písniček tu nejrychlejší a nejvíc nabitou slovy z jediného důvodu – byly to jediné písničky, které dokázaly překřičet moje dotěrné myšlenky. Chvíli jsem si nechala hudbu proudit do uší a potom jsem otevřela word.

Zírala jsem na prázdný papír a kurzor, který neustále blikal a upozorňoval mě na skutečnost, že když už jsem otevřela textový dokument, tak bych do něj měla něco napsat. Chvíli jsem kurzor pozorovala a bojovala s ním neviditelnou bitvu o to, kdo se první vzdá. Nakonec jsem si povzdechla a zavřela jsem prázdný dokument a s ním i počítač.

K psaní jako takovému mě vedla vždy jen jedna jediná věc - byl to můj způsob, jak ventilovat své myšlenky. Každý z lidí mého věku nějaký takový způsob měl, akorát u každého byl úplně jiný. Někdo si šel dát do těla do posilovny, někdo to ze sebe vykreslil někdo to možná i vyběhal.

Já to vypsala.

Ale poslední dobou ne, nemohla jsem dělat absolutně nic. Mohla jsem jedině tak vést boj s kurzorem, ale ačkoli moje snaha byla vážně veliká, tak jsem ho nedokázala donutit napsat jedinou větu, se kterou bych byla spokojená a která by alespoň částečně odrážela mě samotnou a můj styl.

Do sluchátek se mi spustila další písnička a já zvedla oči ke stropu. V hlavě se mi zase začala honit ta spousta myšlenek a v mém těle bojovala stovka různých pocitů, ale já se jich nemohla nijak zbavit. Koutkem oka jsem zahlédla hodiny na stěně pokoje a projel mnou pocit úzkosti, když mi došlo, že mám ještě asi šest hodin než budu muset jít spát, což pro mě představovalo dalších šest hodin při kterých moje myšlenky bojovaly o pozornost a já se z nich mohla zbláznit.

Už jsem to nevydržela. Vytrhla jsem si sluchátka z uší a popadla jsem mikinu dřív než jsem si mohla rozmyslet, co vlastně dělám. Vyšla jsem před dům a nadechla jsem se čerstvého vzduchu ačkoli čerstvý by nebylo zrovna slovo, kterým bych popsala červnový pařák a dusno. Nicméně to bylo všechno, čeho jsem se mohla dočkat tak jsem jen spolkla své nadávky na počasí a vydala jsem se směrem k parku.

Prošla jsem kolem mapky, na které byl zobrazený plánek celého parku a rovnou jsem zamířila směrem, který se mi zdál nejpřívětivější. Prošla jsem okolo několika osamělých laviček a potkala několik samotných běžců. Shodou okolností jsem vyrazila přímo po běžecké cestě, která mě přímo vybízela, ať se koukám nakopnout a začít taky běhat, ale tyhle motivační běžecké ukazatele neměly ani tušení, že moje lenost je velmi zdatný soupeř.

Šla jsem dál a pozorovala svět okolo. Nebyla jsem žádný zdatný fotograf, ale i mě zaujalo několik krás přírody natolik, že jsem se zastavila abych je vyfotila.

Zrovna jsem fotila kytku názvu, u kterého bych se měla stydět, že ho neznám, když moje tělo znenadání pocítilo sílu zemské gravitace. Upadla jsem na bok a zahlédla směs kůže a bílého sportovního tílka, které letělo přese mě rovnou za mnou na zem.

„Jsi v pohodě?" Zvedla jsem se a zeptala se té neznámé hordy oblečení a kůže, která se ukázala být jako kluk mého věku.

„To bych se měl ptát spíš já tebe," odpověděl a s rychlostí, která mě více než překvapila se vymrštil zpátky na nohy.

„Promiň, že jsem se ti sem připletla, jen jsem něco fotila," odpověděla jsem mu a snažila se neznervoznit ze skutečnosti, že jsem prostě vyšla ven a seznámila se s novým člověkem, ačkoli tomu předcházelo seznámení se zemí. Ale i tak. Prostě jsem vyšla ven a poznala jsem novou osobnost z těch sedmi a půl miliardy lidí na světe.

Anebo jsem to prostě moc dramatizovala.

„To já bych se ti chtěl omluvit, moc jsem nevnímal cestu před sebou," odpověděl a zasmál se.