Všichni jsou stejní

14

Noha se mi překvapivě rychle hojila. Už jsem se teda vrátila domů a chodím zase normálně do školy. Jediné, co mě štve, jsou ty berle, ale dá se to. No... ve třídě je všechno OK, nikdo se mě ještě neptal, jak se mi to stalo, za co jsem fakt ráda.

Seděli jsme s Laurou v zadní lavici úplně vlevo a vedle nás přes uličku seděl Sebík s Harrym. Já jsem seděla jakoby "vedle" Sebíka. Všimla jsem si, že začal psát něco na papírek, což je u něj dost divné. Zrovna u něj bych čekala, že si bude psát přes mobil. Po chvilce papírek zmuchlal do kuličky a hodil to směrem k nám. Než jsem stačila uhnout, trefil mě tím papírkem do hlavy a ten pak spadl na zem. Začal se smát a já taky. Zvedla jsem papírek ze země a chtěla jsem ho podat Lauře. "Hej, psssst...", ozvalo se najednou, "Přečti si to, to je pro tebe."
Rozbalila jsem kuličku a začala číst:
"Ahoj, moc mě mrzí, co se ti stalo s nohou. Vím, že je to moje vina. Chtěl jsem ti to dneska po škole vynahradit. Máš čas?"
Podívala jsem se na něj a on na mě mrknul.
Odepsala jsem mu:
"Ahojky, jo mám. A co chceš podniknout?"
Podala jsem mu to a on napsal:
"No myslel jsem, že tě třeba pozvu na nudle a pak půjdem jen tak ven, ale jestli máš nějaké speciální přání..."
"Ne dobrý, zajdem na nudle a pak do parku... stejně nikam moc nemůžu s tou nohou chodit."
Usmál se a znova na mě mrknul. Vždycky, kyž tohle udělá, zrudnu. Myslím, že to teď nebyla vyjímka.

Po škole jsme šli na oběd. Byly špagety, což není moc dobrý nápad, dávat je zrovna nám. Zase jako vždy jsme si je házeli do polívky, do pití a dělali s nimi všechno možné. Když jsme to pak odnášeli, kuchařky nás jako vždy seřvaly, ale na to už jsme si zvykli.

Šla jsem do skříňek a rozhodla jsem se, že počkám na Sebíka ve vestibulu. Po asi deseti minutách konečně přišel. "Tak jdem?", zeptal se s úsměvem, jako vždy. "Tak jdem.", přitakala jsem.

Nejdřív jsme šli teda na ty nudle a pak jsme šli na lavičku kousek dál. Docela mě bolela ta noha, takže jsem byla ráda, že si jdem sednout. Povídali jsme si o všem možném a hrozně jsme se smáli. On už asi zjistil moji reakci na to, když mrkne, takže to na mě v průběhu pořád zkoušel. Pokaždé jsme dostali záchvat smíchu. Bylo mi vážně fajn. Pak ale přišel takový ten trapný moment, kdy najednou nikdo neví, co má říct a jen jsme se na sebe dívali. Ty jeho oči, vlasy... začali jsme se k sobě přibližovat a já už jsem cítila jeho dech a pak...
zase jsme vybuchli smíchy, i když jsem zrovna tohle úplně v plánu neměla. Ale tak co. Ještě jsme se chvíli bavili, ale pak už jsem musela jít. Rozloučili jsme se a já jsem uviděla autobus přijíždějící na zastávku. Rychle jsem se zvedla a snažila se o běh, ale s tou nohou to moc nešlo. To bylo jen tak tak...