Všichni jsou stejní

15

Blížil se lyžák. Sice jsme už měli lyžák v sedmé třídě, ale dostali jsme tu možnost jet i letos.
Už jsem neměla sádru, ale chodila jsem na rehabky. Za začátku jsem tu nohu nemohla vůbec pokrčit a hrozně to bolelo, ale chodila jsem tam 2× týdně, takže se mi to rychle zlepšovalo. Byla jsem ráda, že se mi nestalo nic horšího.

Všechno bylo fajn, akorát Laura měla problémy s rodiči a musela nějakou dobu spát u mě. Nějak jsem to tu nezmínila, ale tohle je docela důležité... zjistila, že je adoptovaná. Bylo mi ji líto, ale naštěstí už zase bydlí doma.
Takže je všechno super. Všechno je vážně skvělé. Až na to, že jsem teda fakt zjistila, že u Sebíka nemám šanci. Laura se mě snažila pořád přemlouvat, abych počkala, že se rozhoupe a já nevím co všechno... ale já jsem stejně věděla, že nemám šanci. Jsme prostě kamarádi.

Tady je náš nedávný chat:

Já: Ahoj, hele jenom neber to nějak divně, jen se chci ujistit... jsme jenom kámoši že?

On: Jo jasně 😜

Já: Oki, máš zítra čas? Můžem zajít třeba na pizzu.

On: Jo jasně, už se teším. 😉😉😉

Laura mi to stejně pořád nevěří...

Byla přestávka před zemákem a já jsem jako vždy neměla s kým sedět. Naštěstí Sebíkovi nepřišel jeho spolusedící a tak jsem si k němu přisedla. V hodině jsme si psali a dělali blbosti. On měl jako vždy ty svoje provokativní hlášky, pořád vykřikoval v hodině (jako vždy se tomu všichni smáli) a neustále na mě mrkal. Zase cítím jak rudnu. Já ho zabiju...

Po škole jsme šli na tu pizzu. Bylo to super a zase jsme se celou dobu jenom smáli.