Všichni jsou stejní

4.

Konečně přišel ten den!!! Dneska, když jsem ráno šla do školy, uviděla jsem Sebastiana, jak jde do školy s kyticí krásných růží. Když jsem přišla do třídy, podával ji Lauře (nečekaně). Ale mě je to jedno... Dneska si ničím zkazit den nenechám. Je to totiž můj den!

Po škole jsme měli sraz ve vestibulu a potom jsme všichni vyrazili do MCa. Bylo to moc dobré. Občas jsem se tak po oku podívala na Sebastiana a Lauru, ale ani jeden nejevili náznak záliby. Asi to nechtějí moc dávat najevo. To chápu.

Poté jsme šli k nám. Kluci dělali celou cestu blbosti a provokovali nás a my jsme jim to oplácely. Když jsme došli k nám, povídali jsme si o všem možném, hráli jsme hry, dívali jsme se na film... to mi připomíná, že jsem si na ten film sedla vedle Sebastiana, ale bylo mi to prd platné, stejně se se mnou bavil úplně normálně (co jsem měla čekat...).

Po filmu došlo na dárky... Jako první mi přála Laura. Dala mi luxusní přívěšek s nápisem BFF, plyšového medvídka a čokoládu (zní to jak pro malé děcko, ale já jsem z toho měla fakt radost). Další na řadě byli Tom a Harry. Složili se dohromady a koupili mi okurku, toaleťák a vložky (asi si říkáte, co to mám za kamarády, ale oni si prostě jenom dělají srandu z čeho můžou). No a poslední byl Sebastian. Dal mi taky čokoládu, přání a... ty růže? Ty samé růže, které dával dneska Lauře? No jasně!!! Já jsem si v té škole nevšimla, že jí to dává i s tím papírem. Laura to musela nějak propašovat, když jsme to tu spolu chystaly.

Všem jsem poděkovala za dárky a chystala jsem se přečíst si to přání. To už ale Tom s Harrym zapínali vedle v obýváku hudbu a volali na nás, ať jdeme tancovat.

Po půl hodině už jsem nemohla a tak jsem se šla do kuchyně napít. Měla jsem strašnou žízeň a navíc jsem si uvědomila, že jsem od té doby, co jsme přišli k nám, nic nepila. Když jsem dopíjela asi pátou skleničku, málem jsem se udusila. Stál tam Sebastian a já jsem si ho vůbec nevšimla. „Kde jseš tak dlouho?", zeptal se s úsměvem. Pane jo, ten má úsměv a ty jeho oči a vlasy a ty lícní kosti... „Haló? Na něco jsem se ptal.", vytrhl mě ze snění. „Jo promiň, měla jsem žízeň.", vykoktala jsem ještě přidušená tím pitím. Po chvilce trapného ticha se zeptal: „Už sis četla to přání?" A sakra, já na to úplně zapomněla! „Ehm... ještě ne, půjdem si ho teď přečíst?" Opravdu jsem ho právě pozvala, abychom šli spolu sami do pokoje? Hm... Dělám pokroky.

Když jsme přišli do pokoje, začala jsem hledat to přání. Mám ho! Začala jsem nahlas číst:

Milá Bello,

všechno nejlepší k narozkám, už je ti patnáct

a jseš moc fajn holka, někdy můžem něco

podniknout nebo někam zajít.

Mám tě rád <3 Sebík

Stála jsem tam a vůbec nevěděla, jak mám reagovat. „Já vůbec nevím, co na to mám říct...", vypadlo ze mě. Přistoupil ke mně blíž. „Nemusíš říkat vůbec nic.", zašeptal. Byli jsme u sebe tak blízko, jen pár centimetrů od jeho krásných plných rtů. Přitáhl si mě blíž a jemně mě políbil. Vůbec jsem se nebránila. Obmotala jsem si ruce kolem něj. Líbal mě pomalu a něžně. Po chvíli jsem uslyšela kroky. Rychle jsem se od něj odtrhla, ale to už ve dveřích stála Laura. „Ehm... pardon, nebudu rušit. Už mizím...", a odešla. Pořád jsem byla v jeho objetí, nechtěl mě pustit. Když jsem mu řekla, že bychom měli jít za ostatními, byl zásadně proti. Nakonec přece jen svolil. Políbil mě ještě jemně na čelo a pak jsme šli.

Zbytek večera jsme si povídali. Asi v 11 vytáhl Harry nějaký tvrdý alkohol. Ani nevím, co to bylo, ale každý jsme se trochu napili. No a pak už to šlo z kopce...