Všichni jsou stejní

21

O půl hodiny později:

Max

Čekám tady už celou věčnost a doktor stále nikde. Nervózně poklepávám nohou. Je mi úplně jedno, že na mě civí polovina čekárny. Cítím, jak se mi třesou ruce. Ze dveří by měl každou chvíli vyjít doktor. Konečně se otevírají dveře a ven vychází muž asi kolem padesáti, prošedivělé vlasy, bílý plášť a zamyšlený, možná až zamračený výraz. Vyskočil jsem ze židle, jakoby mnou projel blesk a rychle jsem si to namířil směrem k němu.
"Dobrý den, jsem doktor Black a vy musíte být Max Owen.", podal mi ruku.
"Ano, jsem. Jak je na tom Bella?", řekl jsem netrpělivě a stále u toho poklepával nohou.
"Ach ano... Slečna Green je ve velmi kritickém stavu. Má zlomené žebro a dva obratle. Není jisté, jestli se ještě někdy postaví na nohy. Teď je v komatu, ale měla by se do konce týdne probrat.", pronesl soustředěně doktor. Cítil jsem, jak mě mrazí v zádech. Co když už opravdu nikdy nebude chodit? Nikdy mě normálně neobejme... Nikdy se spolu nebudeme procházet... A je to moje vina! Nahrnuly se mi slzy do očí, ale dokázal jsem je potlačit.
"Dobrě, děkuji pane doktore.", to bylo to jediné, co ze mě ještě dokázalo vyjít.

Omlouvám se, že nevychází kapitoly a že je tahle tak krátká, ale mně se stejně nezobrazuje, že by si to někdo četl. 😕 Jo a nevím, jestli jsem někde zmiňovala Bellino příjmení, ale teď je to prostě slečna Green. 😂 Každopádně příští kapitola bude už asi poslední. Napište mi do komentářů váš názor. Terka 😘