Všichni jsou stejní

22

Opatrně jsem vešel do tmavého, avšak bílého pokoje. Žaluzie byly zatažené, to bylo zřejmě příčinou té tmy. Přešel jsem k posteli kde ležela. Nahnul jsem se nad ní a jemně ji políbil. Po tváři se mi skutálela slza, která dopadla Bell na krk. Byla jako bez duše. Jen tiše oddechovala. Položil jsem jí kytici růží na noční stolek a měl se na odchodu. Když jsem uslyšel takový... dá se říct povzdech. Škubl jsem sebou a vrátil se rychlým krokem zpět k posteli. Bell začala něco mumlat. Rozbušilo se mi srdce, měl jsem pocit, že mi každou chvíli vyskočí z hrudníku. Nebylo jí rozumět. Chytil jsem ji za ruku: "Lásko neboj, bude to dobré, uvidíš. Zase se postavíš na nohy."
Postavíš na nohy...
Při těchto slovech jsem se zase rozplakal. Normálně nebrečím, ale tohle jsem nevydržel. Bell přestala mluvit a začala opět klidně a nerušeně oddechovat. Jakoby se nic nedělo. Záviděl jsem jí. Nic neřešila, všechno jí teď bylo jedno. Ve spánku taky neřeším problémy, které jsou obvykle na dením pořádku.
Začala se usmívat. Asi se jí něco zdá.
Pomalu jsem se začal zvedat, když na dveře někdo zaklepal. Otevřel jsem dveře, ve kterých stál doktor.
"Dobrý den, mám pro vás výsledky vyšetření."
"Sem s tím!", vykřikl jsem a až po pár pohledech nechápavých sestřiček jsem si to uvědomil.
Doktor se podíval na Bell a potom sjel pohledem k papírů, které držel v ruce. Chvilku přemýšlel a pak konečně promluvil: "Nechcete si na to jít radši sednout?"
V tu chvíli se mi udělalo špatně a trochu se mi podlomily nohy.
Tohle nevěstí nic dobrého.

Vešli jsme do nějaké kanceláře, kde jsem se posadil do pohodlného křesla. Poklépával jsem nervózné nohou a čekal, až doktor začne.
"Víte, slečna Green je na tom hodně špatně.", začal opatrně. Já jsem musel vypadat, jako uschlá švestka - dost divné přirovnání, ale fakt jsem se tak cítil. Měl jsem sevřené hrdlo a doufal, že už neřekne nic horšího.
"Obávám se, že Bell postupně přestáváji fungovat dolní končetiny."
"Ne!", vyskočil jsem z křesla a celý se třásl.
"Prosím posaďte se a já vám to vysvětlím.", pokračoval vyrovnaně doktor.
"Je tu malá pravděpodobnost, asi 15%, že se Bell uzdraví, ale...", odkašlal si a pokračoval: "Není to vůbec jisté. Zjistili jsme totiž, že jí postupně odumírají tkáně, což se téměř nedá léčit. Bell bude muset chodit na rehabilitace. Bude to pro ni velmi težké jak fyzicky, tak i psychicky.".
Seděl jsem tam jako opařený a nevěděl co na to říct. Prostě jsem tam seděl a hleděl na něj s otevřenou pusou.

Doktor se se mnou rozloučil a nechal mě, ať si všechno promyslím.
Nemůže ochrnout! Prostě to nejde!!! Co budu dělat? Nesmím ji v tom nechat.

O dva týdny později:

"Dobrý den, ano vy už se mi představovat nemusíte, bežte se i s vaším přítelem posadit, já si vás jenom napíšu a hned jsem u vás.", vítala nás sestřička.

Pro ujasnění: Jsem teďka s Bell na rehabilitaci. Musí chodit o berlích a prý už se jí to nikdy neuzdraví, ale může si jen prodlužovat dobu než úplně ztratí cit v nohách... Ona už se s tím nějak vyrovnala, ale já mám od té doby, co mi to doktor oznámil, noční můry. Je to nespravdlivé!! Ona je člověk, který si to absolutně nezaslouží. Znám milion lidí, kteří by si zasloužili i horší věci, než je tohle. Ale nastala taková situace a já v tom Bell budu podporovat, jak nejlíp dovedu.

Ale zpátky do přístomnosti: Bell se posadila na židli, před kterou byl nějaký stroj na protahování nohou. Položila na něj nohy a sestřička, která už přišla, jí je připoutala a dávala jí pokyny. Bell mi křečovitě držela ruku. Hodně jí to bolelo. Bylo strašné jen tak přihlížet a nic neudělat. Nejhorší na tom je, že si to celé pokládám za vinu. Měl jsem ji doprovodit na ten autobus a ne ji nechat napospas silničnímu provozu.

Když jsme zkončili, šel jsem Bell doprovodit domů.
"Tak... už asi půjdu.", chtěla se Bell otočit, ale chytil jsem ji za paži, protože v ruce svírala berli, a opatrně jsem si ji přitáhl k sobě.
"Nějak to zvládneme, postarám se o tebe.", políbil jsem ji do vlasů.
"Děkuju."
"Za co?"
"Žes to se mnou do teď vydržel.", zasmála se.
"Jednu výhodu to přece jenom má."
"Jakou?", zeptala se zvědavě Bell.
"Že spolu teď trávíme většinu času a já jsem s tebou rád.", znovu jsem ji políbil.
Rozloučili jsme se a já jsem jel domů.

Uuuuuu!! Po dlouhé době další kapitola. Snad se líbí. Příští už bude nejspíš poslední, ale tak doufám, že se vám přiběh líbil. 💦Budu ráda za každou reakci na kapitolu.
Těším se příště. Terka 😘