Všichni jsou stejní

12

Přišli jsme k Sebastianovi domů, šli jsme do obýváku, jako kdybychom to tady znali odjakživa. Vtipné že? Ani ne...
Sedli jsme si na gauč a chvilku jen tak mlčeli. Pak se Laura zeptala: "Tak jak to teda máte kluci? Jak jste si nás rozdělili?"
Oba se na mě podívali s trochu překvapeným výrazem. Nevěděli, co na to mají říct. "No, já ani nevím, že jde i o Bellu,", začal Tom, "akorát mě dneska překvapila ta pusa, cos mi dala.", dodal a trochu se začervenal.
"A co ty Sebastiane?", zeptala se netrpělivě Laura. Já jsem je zatím jenom pozorovala a neměla jsem slov. "Víš Bello, jsi fajn holka, někdy můžem zajít ven, ale... asi jenom, jako kamarádi. Promiň za tu oslavu, pokazil jsem to, bylo to zajímavé, ale byl to spíš takový úlet...", Bylo vidět, že mu to je líto.
Nahrnuly se mi slzy do očí, ale nechtěla jsem, aby to bylo vidět: "Jo, já si jen na chvíli odskočím.", vypadlo ze mě už s knedlíkem v krku. Šla jsem do jeho pokoje, zavřela dveře a rozhodla se, že už je nikdy neotevřu. Bylo mi všechno jedno. Doufala jsem, že to aspoň Lauře vyjde ať už se Sebíkem nebo s Tomem. Svezla jsem se po Sebových dveřích a jen pozorovala věci v jeho pokoji. Chtělo se mi křičet, smát se a spát zároveň. Docela blbá kombinace. Najednou jsem chtěla odsud pryč. Ale nechtěla jsem jít kolem nich. Sebastian má pokoj ve druhém patře jejich baráku a tak jsem si řekla, že bych to mohla zkusit oknem. To jsem asi dělat neměla...