Všichni jsou stejní

13.

Otevřela jsem jedno oko... pak druhé... Ležela jsem v lehce prosluněné bílé místnosti, vedle mě bílý noční stolek, na něm bílý tácek s bílými prášky. Všechno tu bylo bílé. Dokonce i část mojí nohy byla bílá. Počkat! To není noha.. to je sádra! "Ježiši, já jsem v nemocnici!!!", vyjekla jsem najednou. Pak jsem si vzpomněla, proč jsem tady. Trochu jsem začala panikařit, ani nevím proč, ale začala jsem hledat takový ten ovladač, kterým si zavoláte pomoc, ale je tam i nastavení sklonu postele. Začalo to se mnou různě cvičit a prohýbat se. Pak jsem v tom šoku něco zmáčkla a část postele, kde jsem měla nohy a část, kde jsem měla hlavu, se začaly obě zvedat proti sobě a mě to začalo vcucávat dovnitř a zároveň mi to začalo kroutit s tou "asi" zlomenou nohou. Strašně to bolelo a tak jsem začala mačkat všechna tlačitka naráz, ale nic nereagovalo, pak jsem ale zmáčkla něco a po asi deseti sekundách přiletěla sestřička. Zmáčkla cosi na té dementní posteli, ze které už mi snad koukala jenom hlava, a ta se okamžitě srovnala do původní pozice. Měla jsem pocit, že mi právě amputovala nejen tu zlomenou, ale i tu zdravou nohu. Sestra vypadala dost vyděšeně. Začala mi vysvětlovat k čemu jsou ta tlačítka a čím ji zavolám.
Když odešla, uviděla jsem na tom bílém nočním stolku můj mobil, kterého jsem si předtím vůbec nevšimla. Možná proto, že je taky bílý. Zavolala jsem mamce: "Ahoj zlatíčko, ty už jseš vzhůru? My jsme se s tatínkem šli podívat asi před hodinou, ale spala jsi. Jak je ti? Máme za tebou jet? Nepotřebuješ  něco?", začala dost vyděšeně mamka, až mě to překvapilo.
"Ne, jsem v pohodě mami.", odpověděla jsem stručně.
Chvíli se mě ještě vyptávala, jak se mám a znova se ptala, jestli něco nepotřebuju, potom mi chtěla dát k telefonu taťku, tak jsem zase půl hodiny mluvila s ním...
Když už se konečně oba ujistili, že mi je fajn, rozhodla jsem se zavolat Lauře. Ta mi hnedka oznámila, že je kousek odtud a že za mnou přijde. Nečekala jsem ani čtvrt hodiny a stála ve dveřích.
"Jak ti je?", zeptala se opatrně.
Pobídla jsem ji, ať jde dál.
"Je mi celkem fajn, až na to, že mě málem rozmáčkla tahle postel.", a ukázala jsem na ten vražedný nástroj.
Začala se smát, pak ji ale smích přešel: "Je mi to líto s tím Sebastianem."
"Hm, co se dá dělat...", trochu jsem cítila, že to na mě jde. Nahrnuly se mi slzy do očí, ale tentokrát si toho Laura všimla a já jsem neměla okno, ze kterého bych mohla vyskočit.
Objala mě a já se rozbrečela úplně. Tak nevím, asi jsem moc citlivý člověk, ale ulevilo se mi, protože jsem se konečně před někým rozbrečela a nedržela to v sobě.