Všichni jsou stejní

16

Stála jsem kousek od školy (u stadionu) a zrovna se bavila s Madison a Chloe, když jsem uviděla to boží auto, hned jsem poznala čí je. Ve předu, na místě spolujezdce seděla Laura a vypadala docela v rozpacích. Jak ji tak znám, nemá moc ráda vytahovat se tím, kolik má peněz. Vypadala docela bledě, když viděla ty lidi, co její auto sjížděli zářivými pohledy. Zamávala jsem jí, ale zřejmě si mě nevšimla, protože to neopětovala. Zajela kousek dál, kde její táta zaparkoval. Pak jsem jen v dálce viděla, jak si vytahuje kufr se všemi věcmi a jde sem. Já jsem se s ní jenom pozdravila, ale ona šla dál, ani nevím za kým. V té době jsme se spolu až tak nebavily, ale ne že bychom se hádaly, spíš jsme na sebe neměly tolik času. Já jsem se v té době bavila s Madison, Chloe s Maxem a pár dalšími lidmi. Najdenou jsem se otočila, protože se otočili všichni kolem mě (to se tak většinou stává, že se otočíte, když se otočí jiní...), protože zpoza rohu vyjel docela velký, ale ne příliš čistě vypadající autobus. Chvíli mu trvalo, než se otočil, ale nakonec jsme si mohli v klidu naložit kufry. Domlouvala jsem se, že si sednu s Madison, ale ona si nakonec sedla a Chloe. A protože už měl každý svého spolusedícího, musela jsem si sednout sama. Tak jsem se aspoň posadila před holky, abych si s nimi mohla povídat. Ale bylo to jedno, protože kolem nás pořád lítal Max, Tom a další. Byla to docela sranda, ikdyž to někdy trochu přeháněli.
Zadívala jsem se kolem a nevypadalo to, že bychom měli kde a na čem lyžovat (případně snowboardovat, jako já). Pak jsme ale vjeli do tunelu. Nebyl moc dlouhý, ale temný byl dost. Když jsme vyjeli, bylo to jako z pohádky. Všude kolem byla zasněžená krajina, stromy i kopce a silně chumelilo. Ulevilo se mi, protože než jsme vyjeli, bála jsem se, že tu žádný sníh nebude. Všichni se přestali bavit a začali nahlížet okny autobusu ven. Nikdo ani nepípnul. Autobus začal brzdit. Asi už jsme tu - usoudila jsem a začala si uklízet věci kolem sebe a oblíkat bundu. Měla jsem v autobuse i přilbu. Ta se mi nikam nevešla a tak jsem si ji prostě hodila na hlavu a přitáhla vzadu. Zastavili jsme úplně a všichni už chtěli vyběhnout ven, ale učitelka nás posadila s tím, že nám chce ještě sdělit pár informací a pravidel, protože by nás prý na chatě už nepochytala, což je nesmysl, když nás budou svolávat na oběd nebo třeba na večeři. Ale to je fuk. Řekla, že ještě nejsme u chaty, ale autobus dál jet nemůže, protože by mu to klouzalo a navíc tam vede sjezdovka. Tak jsme tedy vystoupili a venku už čekala rolba, která nám měla odvézt kufry až k chatě. Nacpalo se to tam jen tak tak, když nepočítám, že se tam vmáčkli ještě tři kluci. Přišlo mi to nefér vůči nám, že oni se vezou a my musíme šlapat, ale co jsem měla dělat. Kufr už jsem měla naložený, ale batoh a snowboardové boty jsem si musela táhnout sama. Po cestě jsme se neustále bořili ve sněhu - bylo ho tam opravdu hodně, až mě to překvapilo. Říkala jsem si, že to nebude tak zlé, ale šli jsme asi dva kilometry zabijáckým tempem s batohy a lyžáky na ramenou, což je úctyhodný výkon. Po chvíli jsem po pravé straně uviděla strmý sráz. Byla dost mlha a já si nevšimla, že je u toho kotva. Nakoukla jsem přes okraj a trochu se mi zatočila hlava při představě, že bych tam mohla spadnout. Zkusila jsem doběhnout učitele, který šel pár metrů přede mnou. "Tohle je sjezdovka, kvůli které tudy nemůže autobus projet", řekl s úsměvem tělocvikář. Až teď jsem si všimla té kotvy a hlavně lidí, kteří kolem nás jezdili a mizeli v husté mlze. Bylo mi fuk, že tu autobus kvůli toho nemůže, spíš mě děsilo, že na tom budeme lyžovat. *Budu psát lyžovat, protože snowboardovat je moc dlouhé. Díky* Ne že bych se bála, já umím jezdit dobře, spíš jsem nedohlédla na konec a to mě děsí. Potom se před námi objevil cílový kopeček, který jsme museli vyšlápnout a když jsme i ho překonali, objevila se před námi ne moc dobře vypadající a asi i stará a zchátralá chata. Slyšela jsem, že dokonce před rokem vyhořelo jedno patro. Trochu mě to znepokojovalo. Šli jsme k rolbě a začali si rozebírat svoje věci. Vzala jsem svoji velkou tašku a snowboard a šla si ho dát do lyžárny. Pak jsme šli hledat každý svůj pokoj. My jsme ho s holkami našly skoro hned a šli jsme si ho prohlédnout. Když jsme vešly, otevřela se před námi útulná místnost s manželskou postelí a nějakýmy zásuvkami a nočními stolky. Byla tu i jedna skříň. Prošly jsme kolem ní a otevřely další dveře. Za nimi to vypadalo jako u šesti trpaslíků. Ano, u šesti, protože tam bylo šest postýlek namačkaných vedle sebe a jedna v rohu naproti ostatních. Madison a Chloe měly spát v přední části pokoje a já a mých šest trpaslíků alias Lucy, Petra, Verča, Sofa a Anička jsme měly být v té druhé. Říkáte si, že asi neumím počítat. To je sice pravda, ale s tímhle to nijak nesouvisí. Postelí bylo šest (sedm i s tou mojí) a holky byly čtyři (pět i se mnou). Já jsem chtěla spát samostatně v té "sněhurčiné" *budem tomu tak říkat* posteli a holky chtěly být spolu na těch šesti postelích, takže logicky byly dvě volné. To jsou počty co... Stejně jsem tu první noc lehla k holkám, protože jsme si povídaly a já jsem se nechtěla cítit odstrčeně. Ale k tomu potom. Měli jsme půl hoďku na vybalení a zabydlení pokojů. Já jsem si všechno nastěhovala už za deset minut. Tak jsem šla do první části za Madison a Chloe a to už tam byli i kluci. Sedla jsem si tam na postel a povídala si. Za chvíli zaklepala Laura, ale nepřišla si povídat. Hledala svůj pokoj číslo patnáct. My jsme nikdo nevěděli a tak zase odešla.
Na obědě jsem seděla u stolu s Madison, Chloe a s Maxem. Jídlo vypadalo jako... jako... ani nevím, k čemu to mám přirovnat, ale byla to hnědá omáčka (klasika) a to další mělo připomínat nejspíš maso a asi kaši z prášku. Myslím, že to ten chlap odnesl stejně rychle, jako to přinesl. Po obědě byla hodinu pauza. To si ještě všichni postupně dovybalili věci a pak se šlo na svah...

Zdravím, wau po dlouhé době další kapitola!!! Asi tady začnu dolů pod kapitoly psát ať jste v obraze, ikdyž to stejně nikdo nečte (aspoň já ne 😉). Takže mám rekordních 1082 slov!!! To je hustý... nechápu jak jsem se k tomu dokopala. A ještě se chci omluvit, že teďka nevychází kapitoly a asi ani moc vycházet nebudou, ale jde o to, že se mi prostě nechce a když už jo, tak to nestíhám takže se ještě jednou moc omlouvám. Jinak moc díky, že to zatím aspoň někdo čte. Těším se (snad) příště. 😘 Bell