My Patronus Is Phoenix [Albus Brumbál, HP]

kapitola šestá

Šourala jsem se chodbami, které mě fascinovaly, ostatně jako celý tenhle začarovaný hrad. Je tady tolik zákoutí. Kam se vydám? V knihovně jsem už byla a do sklepení mě nikdo nedostane. Od Zmijozelu se raději budu držet dál. Nejen kvůli tomu, že jsem v Nebelvíru, ale hlavně kvůli Zephrine. Mám strach, že by mě asi nenechala jít jen taky, kdyby mě se svou partou potkala samotnou...Šla jsem těsně u zdi a najednou jsem uslyšela něčí rozhovor. Chtěla jsem jít dál, ale upoutalo mě jedno slovo, Brumbál. Přikrčila jsem se za sochu draka a poslouchala. Bavily se dvě dívky.
,,...slyšela jsi o těch vraždách, které spáchal?"
,,  Slyšela, je to hrozné! Mudlové jsou možná hloupí, ale že bychom je museli zabíjet?"
,, No právě, nikdy neřekl, proč to vlastně udělal."
,, Je to přece jasné, nesnášel je!"

,, Teď je zavřený v Azkabanu, patří mu to! Určitě to byl blázen. Jeho dcera je prý těžce nemocná, ale já myslím, že je jenom šílená, jako on!"
,, Myslíš? Ariana Brumbálová a blázen?"
,, Jiné vysvětlení nevidím. Viděla jsi už Aberfortha Brumbála? To taky není zrovna výkvět inteligence. Jeden by řekl, že to je moták. Je tady jeden den a už se stačil poprat se svými spolužáky z Mrzimoru."
,, A co Albus?"

,, Ten je v Nebelvíru a nikdy si na něj nikdo nestěžoval, spíš naopak."

,, Holky, o čem je řeč?" uslyšela jsem třetí hlas a napjala uši.

,, Brumbálovi, určitě jsi o tom četla."
,, No jistě. Jediný normální je z nich šprt Albus."

,, Přesně, nepůjdem už?" 

,, Dobře, jdeme!" navrhla jedna a hlouček dívek odešel. Teď jsem zmatená. Ariana je dcera toho muže, který zabil tři mudly. A já viděla, jak ji zbili právě tři chlapci. On je zabil, protože jí ublížili! Proč to ale nikomu neřekl? Určitě by dostal mírnější trest. Nic z toho se ale nemuselo stát, kdybych nebyla tak neschopná a dokázala se k ní dostat, zachránit ji...ušetřila bych nejméně tři životy. Ach Alodie, co jsi to jenom provedla...Oči se mi zalily slzami. V podstatě jsem té rodině zničila život, já za to všechno můžu. Zasloužila jsem si ty tresty od matky, kvůli mně zemřeli tři lidé. 

,, Ale, ale, koho pak to tady máme? Ty pláčeš sestřičko? Copak, fňukáš, protože nejsi ve Zmijozelu?" ozvalo se nade mnou. Zephrine. Otřela jsem si oči a vstala.
,, Ano, přesně proto."

,, To ti tak budu věřit, taková malá krvezrádkyně jako ty je určitě ráda, že je v koleji mudlovských šmejdů!"

,, Zephrine, tohle prosím neříkej."
,, Alodie, Alodie...neříkej mi, že se s nima ještě paktuješ?! Matka měla pravdu, od začátku věděla, že ty jsi to zkažené vejce!"
,, Nemohla bys mě prostě nechat být? Já vím, že jsem zbytečná, neschopná, neužitečná, hloupá a všechno!"

,, Kdepak, tak snadné to mít nebudeš. Polluxi, Druello!" zavolala Zephrine a ze stínu vystoupila dvojce. Chlapec a dívka. Oba měli černé vlasy, temné oči a zelené kravaty. Ale ne.

,, Copak ti nestačí, že na mě matka požívá Cruciatus?"
,, Víš, že ne? Taky jsem si to chtěla zkusit, ale nenechala mě. Teď mám příležitost. Podržte mi ji. Silencio!" řekla a já nemohla křičet. Začala jsem sebou divoce škubat, ale to mi nebylo nic platné. Čekala jsem na to slovo, po kterém se mi rozedře kůže a popraskají kosti. Zephrine však místo toho vytáhla břitvu se znakem našeho rodu. Vytřeštila jsem oči. Prosím, ať mě zabije co nejrychleji...Pevně mi chytila zápěstí a začala do něj špičkou nože vyrývat písmena. Zmítala jsem sebou a slzy mi tekly proudem. K-R-V-E-Z-R-Á-D-C-E. Ruka mě pálila a slzy mi smáčely snad celý hábit. Prohlížela si své dílo a spokojeně se usmála.

,, Myslím, že druhá ruka by taky chtěla být hezká!" řekla a vyhrnula mi druhý rukáv. Cítila jsem, jak se mi kov zabořil do kůže a znovu jsem se pokusila osvobodit. Z velkého K se linula krev a já zavřela oči.
,, Expelliarmus!" uslyšela jsem chlapecký hlas a otevřela oči. Krvavá dýka odletěla na druhý konec chodby a Zephrine vyskočila na nohy. Její hůlka byla v rukou chlapce s brýlemi a pomněnkovýma očima. Pollux a Druella mě pustili a vytáhli hůlky. Začal souboj. Chtěla jsem chlapci pomoct, ale to je těžké, když zatím umím jen Wingadium Leviosa. Posbírala jsem se ze země a mdle je pozorovala. Jak říkaly, že se jmenoval....Albus? Každopádně si vede skvěle. Oba se mu povedlo odzbrojit a znehybnil je. Na chodbě bylo najednou úplné ticho. Jeho pohled se upřel na mě.