My Patronus Is Phoenix [Albus Brumbál, HP]

kapitola osmnáctá

Sluníčko mě šimralo na nose a já pomalu otevřela oči. Pořád tomu nemůžu uvěřit, je to jako sen. Spala jsem v Carlově posteli, zatímco on momentálně oddechuje na matraci na zemi. Nechtěla jsem, aby se kvůli mně hrbil na tvrdé podlaze, ale on trval na svém. Posadila jsem se na posteli a potichu otevřela okno. Bylo velmi brzy ráno a slunce bylo ještě docela nízko. Výhled byl nádherný. Všude kolem lesy, jen kolem domu byla louka a říčka, která tiše šuměla. Je to jako ráj, ráj na zemi. Posadila jsem se na parapet a nohy spustila dolů. Lehký teplý vánek si pohrával s mými vlasy i lemem mé košile. Najednou jsem koutkem oka zaregistrovala něco černého. Felix se snesl ke mně a když jsem ho pohladila pod krkem, spokojeně zakrákal.

,, Psst, chceš ho probudit?" napomenula jsem Felixe šeptem a on na mě provinile zamrkal. K nožce měl uvázaný smotaný pergamen. Osvobodila jsem svého černého poštovního krákala a dala se do čtení.

Drahá Alodie,

všem se nám po tobě velmi stýská, jak se daří, jací jsou Beasleyovi? Musíš mi vše napsat. Mám pro tebe taky jednu novinu, budeš teta, čekáme s Thomem miminko, mělo by se narodit v září. Určitě tě potěší, že Zephrine se se ztrátou matky vyrovnala a dokonce už Toma oslovuje jménem a nevadí jí, že je mudla. I otec je mnohem tolerantnější, dokonce teď všichni bydlíme pod jednou střechou, a těší se na vnouče.

Měj se krásně, všichni tě máme rádi, vždycky budeš moje malá sestřička.

Arden

Musela jsem se usmát, takový krásný dopis mi přišel. Carl pořád spal jako zabitý, tak jsem se převlékla a potichu se vyplížila z domu, je tady tak nádherně! Samozřejmě nepůjdu nikam daleko, chci se jen pokochat tím pohledem. Měla jsem svoje staré plátěné šaty, které byly pod kolena, takže mě na lýtkách šimrala stébla trávy. Asi by bylo moudré se zastavit, ale já šla pořád dál proti proudu řeky, až jsem se zastavila na jednom místě, kde byl říčka širší a mělčí. Posadila jsem se na písčitý břeh pozorovala, jak se vlnky tříští o kameny. Kolem mě byl pás vysoké trávy a za ním les. Najednou jsem se cítila zvláštně, jako by mě někdo pozoroval. Snažila jsem se ten pocit vytěsnit, ale nedalo mi to. Napravo ode mě zašustila tráva a já se začala bát. Neznám místní kouzelné tvory, můžou být úplně jiní, než ti v Evropě a neumím se jim jakkoli bránit. Polkla jsem, ale dokázala jsem vzít rozum do hrsti. Musím se tomu postavit!
,, Je tady někdo?" zeptala jsem se a upřeně hleděla na ono místo, až jsem mezi stébly rozpoznala dvě černé oči, které patřily člověku.

,, V-vylez, vidím tě!" volala jsem na něj. Onen člověk se zvedl a nehybně stál. Byl to chlapec, měl velmi opálenou pleť, temné oči a rovné havraní vlasy. To musí být ti Indiáni, co žijí za mořem, slyšela jsem kdysi skupinku mudlů, jak se o nich bavili. Vykročila jsem směrem k němu, ale on sebou trhl a začal couvat.

,, P-počkej, neutíkej, nechci ti ublížit," řekla jsem tiše a viděla jsem, jak se mu na rtech objevuje úsměv.

,, Ty? Spíš dokázat ublížit já ty, co tady dělat, být na našem území."

,, Ty umíš naši řeč?" podivila jsem se. Nemají Indiáni vlastní jazyk? I když chlapec mluvil se silným cizím přízvukem, rozuměla jsem mu. Někdo ho naučil anglicky. 

,, Umět, neumět...ty muset odtud. Kde ty vzít? Nejbližší dům být srub bílých."

,, Jsem jejich rodina," řekla jsem a uviděla v jeho očích změnu.

,, Znát Carl?" zeptal se najednou.

,, Ano, je to můj bratranec."

,, Co být bratranec?" zeptal se. Přeci jen neuměl vše.

,, Syn bratra mého otce."

,, Jak se vůbec jmenovat?"

,, Alodie. A ty?"

,, Apiatan. Ejloudí být bratranec od Carl?" ptal se dychtivě. Vypadá to, že se s Carlem znají.

,, Já jsem dcera bratra jeho otce," řekla jsem a on mě najednou popadl za ruku.
,, Ty být jako on, jako já, ty umět magii," řekl a bříškem prstu přejížděl po mé dlani.

,, A-ano."

,, Naši znát moc kouzel a vážit, ale bílí mít strach a zabíjet," řekl najednou a ucukl.

,, Já ani nikdo z mé rodiny tě nechce zabít," vyhrkla jsem a natáhla k němu ruku. Je tak snědý! Může být tak stejně starý jako Carl. Měl holou hruď, světlé kožené kalhoty, kožené boty a dlouhé černé vlasy volně podél tváří. 

,, Já zavést ty ke Carl, tady pro ty nebezpečí," řekl spěšně, chytil mě za ruku.
,, Jaké nebezpečí?"

,, Ty velmi bláhová!" řekl a zamračil se. Najednou zapískal a z lesa k nám přiběhl strakatý kůň. Apiatan ho poplácal po krku a bez jakékoli přípravy mě na něj vysadil a vyskočil za mě.

,, Ty zůstat v bezpečí s Carl, neznat les," řekl, chytil mě kolem pasu a pobídl koně, který se rozcválal směrem k domu Beasleyových. Nikdy jsem na koni nejela a měla jsem co dělat, abych nespadla.

,, P-pomaleji, neudržím se," kvílela jsem a postřehla jeho posměšný pohled. 

,, Ty nikdy nejet kůň?"
,, Ne."

,, Tak snažit," ušklíbl se a nedbal toho, že jsem pomalu pod kopyty. Konečně jsme byli na místě. Byla jsem nervózní, určitě si už všimli, že jsem zmizela a musí mě hledat.

,, ALODIE!" uslyšela jsem Carlovo volání.

,, To být Carl, ty jít za Carl a pozdravovat Carl," řekl, pustil mě dolů a zmizel v lese.
,, CARLE!" opětovala jsem volání a on ke mně bez dechu doběhl.

,, Kde jsi byla proboha?" zeptal se napůl vyděšeně a napůl vyčítavě.

,, Projít se a potkala jsem tvého kamaráda, jak to tak vypadalo."

,, Koho?"
,, Jak jen bylo to jméno, Apiaton.."

,, Apiatan! Díky bohu, že jsi narazila zrovna na něj, potkat Zaschovala nebo Paskřeta, zabili by tě!"

,, Co to je za tvory?" zeptala jsem se udiveně.

,, Zaschoval je přízrak, co loví humanoidní tvory, neměla bys šanci a Paskřet je příbuzný skřetů, nemá rád lidi," objasnil Carl a já polkla. To tady opravdu běhá, taková havěť?

,, Jak ses s ním vlastně poznal?" zajímalo mě. Carl se podrbal ve vlasech.
,, No, je to dlouhá historie. Indiánští kouzelníci používají vlastní druh magie bez hůlek a některá kouzla neznají, zvlášť mladí čarodějové se teprve učí. Apiatana chytil Zaschoval, zatím se mu neuměl bránit, slyšel jsem křik, tak jsem přiběhl a tu příšeru odehnal než ho stihla zabít. Zachránil jsem mu život a to z nás dělá přátele na život a na smrt, jak říkává," řekl a pousmál se.

,, Páni, jak se dá ten... Zaschoval odehnat?"

,, Někdy tě to naučím, ale teď už pojďme, rodiče čekají se snídaní a já mám hlad," ušklíbl se a společně jsme vešli do domu.

Ahojte, mé originální Bertíkovy fazolky! Dlouho se nestalo, aby vyšly dvě kapitoly den po sobě, co? XD Tak snad bude teď více času na psaní, když budou ty prázdniny, pěkné čtení, vaše Spruce.