My Patronus Is Phoenix [Albus Brumbál, HP]

kapitola první

,, Alodie? ALODIE!" slyšela jsem nespokojený křik své matky a tiše jsem se vyplížila z pokoje.
,, Ano matko?"
,, Mohla by ses laskavě obtěžovat a sejít dolů? Nebaví mě tady po tobě pokřikovat!"
,, Jistě matko," zamumlala jsem a pomalu jsem se loudala po schodech.

,, No to je dost Alodie a co to máš na hlavě?! Okamžitě se učeš, vypadáš jako ta mudlovská špína!"
,, Ano matko," souhlasila jsem tiše a zvedla pohled.

,, Proč jsem tě vůbec volala...jsme pozvaní na oběd do rodinného sídla Malfoyů a jistě víš, že je to velmi starý, bohatý a vážný kouzelnický rod."
,, Vím."
,, ODPOVÍDEJ CELOU VĚTOU ALODIE!" vřískla matka a já se roztřásla.
,, Ano vím, matko. Půjdu se připravit a učesat."
,, Ne, ty s námi nepůjdeš Alodie, zůstaneš doma," řekla matka ledově a já se na ni posmutněle podívala. Stydí se za mě tak, že mě ani nepředstaví Malfoyovým...

,, Samozřejmě, jak si přeješ. Mohu odejít?" odpověděla jsem bezbarvým hlasem.
,, Ještě ne. Zatímco my budeme pryč, tak se ze svého pokoje nehneš ani na krok, Sahara tě bude hlídat! Teď už můžeš jít," řekla matka a já zachytila lítostivý pohled naší domácí skřítky Sahary. Ani vlastně nevím, jak získala jméno po největší poušti světa. Já vyběhla po schodech a zmizela ve dveřích svého malého podkrovního pokoje. 
,, To je tak nespravedlivé! Nevezmou mě ani k Malfoyovým a nemůžu mít žádné kamarády!" ulevila jsem si tiše a zhroutila se na postel. Mohla bych přepočítat, kolik pavučin mi od včerejška přibylo na stropě, ale to si nechám až na odpoledne plné nudy. Uslyšela jsem kroky a dveře od mého pokoje se rozrazily. Vyskočila jsem na nohy a slyšela zlomyslný smích mé čtrnáctileté sestry Zephrine.

,, My už jdeme, tak se tady měj!" křikla a dveře zase zabouchla. Povzdechla jsem si. Proč na mě jenom musí být tak zlá? Posadila jsem se k oknu a nalepila tvář na sklo. Mí rodiče a Zephrine už jsou pryč, v domě je jen Sahara, pár krys, Ghúl a bubák. Jak jsem dýchala, zamlžila jsem si špinavé okno a výhled na mudlovskou ulici. Skupina dětí mého věku si hrála venku, nikdo na ně nekřičel, nikdo na ně nepoužíval Crucio a někdo je určitě měl rád... Oči se mi zalily slzami. Vzala jsem si kousek křídy, který mi tajně donesla Sahara a škrtla na černém dřevěné obložení pod postelí další čáru. Ještě bohužel zbývá pár dní do mého odjezdu do Bradavic.  Nakonec mi to přeci jen nedalo a vyškrábala jsem se do protilehlého okna a pozorovala něčí zahradu. Byla moc hezky upravená a bylo v ní tolik květin...já do naší zahrady nesmím, abych nepošlapala trávník. Všimla jsem si, že do zahrady přišla nějaká malá dívka s blond vlasy, posadila se do trávy a najednou udělala něco velmi zvláštního. Květiny kolem ní začaly vykvétat a sedmikrásky v trávě se samy trhaly a splétaly do věnečku, který si po chvíli dala na hlavu. Ona je taky čarodějka, jako já! Kdybych tak mohla za ní...Zasněně jsem se dívala jejím směrem a do zahrady za ní přišly další děti. Asi její přátelé? To ne, začali do ní strkat a dívka se asi rozplakala, to nebudou přátelé. Jeden ji shodil na zem a uhodil ji.  Rozběhla jsem se ke dveřím, lomcovala klikou, ale marně. 
,, Saharo, otevři ty dveře!"

,, To nejde, slečna musí zůstat tady, paní to nařídila!"

,, SAHARO, NĚKDO POTŘEBUJE MOU POMOC, PUSŤ MĚ VEN, PROSÍM!"

,, Sahaře je to líto, slečno, ale musí poslouchat svou paní."
,, SAHARO PROSÍM, JEN NA PÁR MINUT, MUSÍM JI ZACHRÁNIT, UBLIŽUJÍ JÍ!!" křičela jsem hystericky a bušila na dveře. Skřítka mi už neodpověděla, já tu holčičku musím zachránit!!!! Běžela jsem k oknu a otevřela ho. Podívala jsem se dolů a polkla. Skok z okna nepřipadá v úvahu, tedy, pokud se nechci zabít. Mohlo by se mi ale povést skočit a chytit se větví nedalekého stromu. Zhluboka jsem se nadechla a odrazila se. Něčí ruka mě však pevně chytila a stáhla zpět do pokoje.
,, Slečna musí zůstat ve svém pokoji!" pištěla naše domácí skřítka a já se jí pokoušela všemožně vykroutit.
,, Hned mě pusť nebo zařídím, abys dostala oblečení!!" vztekala jsem se.
,, To ne, má rodina po generace věrně slouží čistokrevnému rodu Atwoodů!"
,, Jestli nám chceš věrně sloužit, tak mě jednou jedinkrát poslechni Saharo! Nikomu to neřeknu, slibuji. Copak sis nevšimla, že jsem na tebe nikdy nic nehodila, nenadávala ti?"
,, Všimla slečno, ale Sahara má strach, porušila by příkaz své paní," ozvala se skřítka rozklepaně a já svůj pohled upřela na zahradu s nebohou dívkou. Ležela na trávníku a nehýbala se. Zklamaně jsem se posadila na postel a položila hlavu do dlaní. Matka má asi pravdu, jsem nemožná, neužitečná a neustále někoho zklamávám, nedokázala jsem jí pomoct...

Další kapitolka je tady! Votes/komenty potěší, vaše sprucelady123 :)