My Patronus Is Phoenix [Albus Brumbál, HP]

kapitola dvacátá třetí

O pět let později...

Plížila jsem se lesem a naslouchala i těm sebetišším zvukům. Mé prsty křečovitě svíraly hůlku připravenou k okamžitému souboji. Někde se tady schovává Zaschoval, kterého musím zabít. Cítila jsem, že tu někde je a on o mně jistě také dobře věděl. Roztrhal už dvě dívky z Apiatanova kmene a to mu nesmí projít. Přikrčila jsem se ke stromu a ohlédla se. Asi dvacet metrů za mnou byl Apiatan a v ruce svíral svou hůlku, kterou mu zhotovil šaman z Jackalopího paroží. Kryl mi záda a pokynul hlavou, že tomu tak opravdu je a já můžu pokračovat. Vedle mě se pohnulo listí a já sebou trhla. Zpoza stromu se vynořil mohutný stín a chystal se zaútočit. Já ho neverbálně bombardovala kletbami a uhnula pokaždé, když se na mě pokusil vrhnout. Z kapsy jsem vytáhla dýku a po spoutání toho zlého přízraku jsem ho zabodla do toho škubajícího se stínu. V podstatě odnikud se začala řinout černá krev a tvor divoce zařval. Ještě chvíli sebou zmítal a pak se úplně rozplynul. Já si udýchaně sedla a vzala dýku do rukou. Byla celá od černé krve. Chtěla jsem ji otřít, ale Apiatan mě zastavil.
,, Počkej," řekl a nabral jí trochu na prsty. Druhou rukou si mě lehce přitáhl za bradu a na tváře mi Zaschovalovou krví nakreslil dva pruhy.
,, Co to děláš?!" zeptala jsem se překvapeně a ucukla.
,, Stala se uznávaným bojovníkem, zabila Zaschovala, který zabil naše sestry," řekl a uklonil se mi. Já začala rudnout.

,, Nemusíš se mi klanět, jsme přátelé," zamumlala jsem a on mi pomohl do stoje.
,, Pojď, kmen ti poděkuje," řekl a za ruku mě vedl mezi stromy až k místu, kde žil jeho nevelký kmen. Když nás uviděli, tak začali jásat! Provolávali něco svým jazykem.
,, Co říkají?" zeptala jsem se a Apiatan se na mě hřejivě usmál.
,, Sláva lovkyni Zaschovalů," řekl a vzal mezi prsty pramínek mých mahagonových vlasů, které, jemně vlnité, ve větru vlály do všech stran. 

,, To nemusí, jsem budoucí bystrozorka, bude to má práce," řekla jsem s úsměvem.
,, Jít se mnou, chci něco ukázat," řekl tajemně a se šibalským úsměvem na rtech. Já se pousmála a následovala jej podél řeky až k jeskyni. Na zádech se mi houpal luk a ruksak z bizoní kůže, kterou jsem dostala od jeho kmene. Venku už se pomalu začalo stmívat. Lezli jsme skalní průrvou, když mi ujela noha a skončila jsem v jeho náruči. Zmateně jsem se vyhrabala opět do stoje a na tvářích se mi objevil ruměnec.
,, Omluvám se," zamumlala jsem.
,, Nic nestalo," řekl chraplavě a pomohl mi vylézt ven. Byli jsme na vrchu hory, která se tyčila nad údolím.
,, Co jsi mi chtěl ukázat?" zeptala jsem se zvědavě a Apiatan se posadil.
,, Nebe," řekl a já se posadila za ním. Podívala jsem se na oblohu, která byla doslova poseta spoustou zářících hvězd, bylo to až neuvěřitelné.
,, To je nádhera," vydechla jsem a on se pousmál.
,, Já věděl, že líbit," řekl a já ucítila, jak se ke mně přisedl blíž. Nic jsem nenamítala, byla mi už celkem zima. Položila jsem si hlavu na jeho rameno.
,, Dnes je nebe opravdu nádherné, díky," řekla jsem a otočila na něj hlavu. Viděla jsem v jeho očích něco zvláštního, něco, co tam nikdy před tím nebylo.
,, Ty taky nádherná," řekl najednou a kdyby byl den, taky by viděl, jak jsem rudá až za ušima.
,, N-nejsem-"

,, Zima?" zeptal se najednou a roztáhl nám deku.
,, Trochu," odpověděla jsem a on mě zabalil do druhé menší.

,, Lepší?" zeptal se se silným přízvukem. Obdivuju ho, že se vůbec naučil tak dobře anglicky.

,, Díky," řekla jsem a natáhla se na záda. Apiatan si lehl vedle mě a já mu na paži položila hlavu. Vyrostl z něj krásný mladík, možná proto mi jeho náklonnost nevadí. Líbí se mi, líbil se mi vždycky, ale jinak jsem ho začala vnímat teprve nedávno. Mám motýlky v břiše, jako by jich tam poletovaly desítky. Dlouho jsem se k někomu tak netoužila přitulit, snad jen...to je ale dávno a nepsali jsme si pět let...Dávno jsem si zakázala vytahovat staré rány. Zabořila jsem hlavu do jeho lněné košile a obmotala mu ruce okolo krku. On mi váhavě dal své ruce okolo pasu a přitáhl mě tak blíž. Zvedla jsem tvář, která se teď téměř dotýkala té jeho. Jednu ruku přemístil z mého pasu a přitáhl si mou hlavu blíž ke své. Naše nosy se o sebe otřely a vzápětí se spojily i naše rty. Nejdřív pomalu a váhavě, ale pak se polibky staly delší a naléhavější. Přišlo mi, jako bych se propadala do jiné dimenze a probouzelo se ve mně něco, co doteď spalo. 
,, M-miluju ty," vykoktal ze sebe, když jsme se po chvíli odtáhli. Naprosto mě tím překvapil.
,, T-ty mě miluješ?" odpověděla jsem roztřeseně a on zakýval hlavou.
,, Ano. Být má žena?" zeptal se a chytil mě za ruku. V jeho pohledu jsem viděla tolik naděje, až bych skoro odpověděla ano.

,, Já nevím, co říct. Za týden odjíždím zpět do Anglie na stáž pro začínající bystrozory, je možné, že už se nikdy neuvidíme," zašeptala jsem a on mě objal pevněji.
,, Když už nevidět...vždy tě milovat Alodie," řekl a poprvé správně vyslovil mé jméno.

,, I já tebe," řekla jsem a pohladila ho po tváři. Expecto patronum. Řekla jsem v duchu a kolem mě se z obláčku stříbrné mlhy vynořil fénix. Apiatan mě vzal za ruku a zpoza něj se vynořil Patron v podobě orla. Naši Patroni společně dováděli a my je pozorovali. Leželi jsme takhle přitulení až do rána. 

Spokojeně jsem podřimovala, když jsem najednou ucítila dotek jeho rtů na mých.

,, Vstávat," zašeptal a já se pomalu probrala. Musela jsem být rudá až za ušima. I Apiatan se zdál trochu nesmělý a zaskočený tím, co stalo minulou noc. Když se lehce červenal, byl neskutečně roztomilý. Nahnula jsem se k němu a políbila ho. On mi polibek vrátil. Položil mě zády na deku a lehl si nade mě. Chvíli jsme se na sebe nesměle koukali a vzápětí opět pokračovali v líbání. Ucítila jsem jeho ruku, jak putuje od mého kotníku výš až pod okraj šatů. To mě trochu vyděsilo a odtáhla jsem se. Apiatan se na mě překvapeně podíval.
,, Nelíbit?" zeptal se a pohladil mě po tváři. Starostlivě mi hleděl do očí. Opravdu mu záleží na tom, aby mi neublížil.
,, Líbit," odpověděla jsem rychle a vrátila mu ruku tam, kde byla. Já svýma rukama putovala pod jeho košili a hladila ho po zádech.
,, ALODIE, APIATANE!" uslyšeli jsme křik v dálce a bleskově se od sebe s červenými tvářemi odtrhli.
,, Tady jsme!" odpověděla jsem a poznala Carlův hlas.
,, Carl," zamumlal Apiatan a společně jsme sestoupili zpět do jeskyně. Vyšli jsme ven a před vchodem stál Carl se založenýma rukama.

,, Kde jste se tak dlouho toulali?! Měli jsme o vás strach," řekl vyčítavě a já s Apiatanem jsme se vyhýbavě koukala do země. Carl si všiml černé barvy na mé tváři, která se překvapivě dostala i na tu Apiatanovu a moje černé pruhy se jistě velmi rychle rozmazaly.
,, Radši se už neptám," řekl pobaveně. Byl však jediný, kdo se smál.

Ahojte, mé originální Bertíkovy fazolky! Snad jste si kapču užili, vaše Spruce!