My Patronus Is Phoenix [Albus Brumbál, HP]

kapitola devatenáctá

Jsem tady už týden a všichni jsou moc laskaví. Benjamin musel narychlo odjet zpátky do Anglie kvůli nějakým problémům v nemocnici u Munga. Ze mě a Carla se stali přátelé, je to moc fajn kluk a je s ním legrace. Občas se mi povede zahlédnout Apiatana. Přijde mi, jako by se mi schválně vyhýbal. Na jednu stranu se mu nedivím, nemá v nás 'bílé', jak říká, důvěru. Momentálně jdu po schodech dolů do největší místnosti, teta volala k obědu. Posadila jsem se a těšila na skvělé jídlo. Teta je opravdu skvělá kuchařka.  Položila přede mě misku kouřící zeleninové polévky a mile se usmála. 

,, Dobrou chuť, Alodie," řekla a podala další talíř Carlovi.

,, Děkuji," řekla jsem a prsty uchopila lžíci. Konečně už všichni měli polévku a směli jíst. 

,, Víš, Alodie, mluvil jsem s tvým strýcem Fredericem a chtěl bych, abys natrvalo bydlela s námi v Americe. Byli bychom moc rádi. Z půdy bych ti udělal tvůj vlastní pokoj, je tam dost místa a v září bys s Carlem nastoupila sem na kouzelnickou školu Ilvermorny, co na to říkáš?" zeptal se strýc najednou a mně vypadla lžíce z ruky. Co Arden, Minn, Ariana a-a....Albus? Je to tady úžasné, konečně mám opravdovou rodinu, ale ti všichni by mi moc chyběli, hlavně Minn!

,, J-já n-nevím, j-je to úžasné, ale j-já chodím do Bradavic," zakoktala jsem.

,, To bych zařídil, s přestupem si nedělej starosti," odpověděl klidně, ale já vůbec klidná nebyla.

,, Budu moct někdy vidět Arden a ostatní?" pípla jsem.

,, Samozřejmě drahoušku, pokud to zvládnou, smí se sem kdykoli přemístit," řekla teta Penelopa klidně. Možná bych tady měla zůstat. Alespoň na něj zapomenu, na ten pár pomněnkových očí, který mi nedá spát....Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli...a s Minn si budu často psát...Achjo, tohle je těžké, ale se strýcem se už nejspíš domluvili.

,, Ráda zůstanu s vámi," řekla jsem.

,, To jsem moc rád, tvé věci by měly přijít co nejdříve."

Odpoledne jsem bloumala po okolí. Už to tady znám a Carl mě naučil, jak se vypořádat se Zaschovalem i Paskřetem. Našla jsem dokonce malou mýtinku, kde rostly jedlé sladké bobule. Posadila jsem se do mechu a pár jich natrhala. Položila jsem se do měkkého mechového koberce a skrze listy pozorovala nebe. Přivřela jsem oči a zaposlouchala se do ševelení větru a zpěvu ptáků. Jsem tu jen já, jsem volná, jako pták...Málem bych i začala klimbat, kdyby mě neprobraly dívčí tlumené výkřiky. Trhla jsem sebou a pokoušela se určit směr, odkud přicházely. Při tom jsem si vzpomněla na Cruciatus. Otřásla jsem se a rozběhla jsem za hlasem. Ten sílil, ale nikde jsem nikoho neviděla. Zvedla jsem hlavu a leknutím ucukla. Na stromě za nohu visela mladá indiánská dívka a kymácela se ze strany na stranu. Paskřetí past! Pomocí hůlky jsem pod dívku přemístila kupu listí a pak jedním rychlým pohybem přeřízla lano. Indiánka s žuchnutím dopadla do listí a ztěžka oddechovala. Opatrně jsem si prohlížela její kotník, který bude potřebovat nějak ošetřit. Ona nohu rychle stáhla zpět a vmáčkla se více do hromady. Hleděly jsme si do očí. Dívka najednou začala natahovat ruku a vzala mezi prsty pramen mých mahagonových vlasů. Ty její byly jako Felixovo peří. Řekla něco indiánským jazykem.

,, Já ti nerozumím," zašeptala jsem a ona zamrkala. Taky mi nejspíš nerozuměla.

,, Tayanita!" uslyšely jsme chlapecký křik. To je Apiatan! Vyběhl z lesa a zlostně se na mě díval.

,, Ty ublížit sestra!" rozkřikl se na mě a nejspíš mě chtěl chytit za šaty pod krkem, ale dívka mezi nás vstoupila. Chvíli se tlumeně hádali v jejich jazyce, zatímco já je vytřeštěně pozorovala. Apiatanův výraz se po chvíli změnil. Podíval se mi do očí a jeho snědé tváře malinko zrudly.

,, Prominout, ty zachránit, ty být přítel," zamumlal a pomohl Tayanitě vstát. 

,, To nic," pípla jsem.

,, Přijmout můj dík," řekl a drobně se pousmál. Potom i s dívkou zmizeli v lese. Vrtalo mi hlavou, proč se neosvobodila sama, když umí kouzlit. Pomalu jsem se blížila zpět k domu. Myslela jsem na to, jaké to v nové škole bude. Je prý hodně podobná Bradavicím, tak uvidím. Po Nebelvíru se mi ale bude moc stýskat. Vešla jsem dovnitř a zamířila ke Carlovi do pokoje. Seděl na posteli a četl.

,, Nazdar, jsi nějaká smutná," řekl a položil knížku.

,, Stýská se mi po mých přátelích a rodině v Anglii."

,, To chápu. Tady nemám moc přátel, většina jich žije ve městě a sem za mnou nikdo nechodí. Jediný přítel je Apiatan. Jeho kmen žije nedaleko a moc dobře o nás ví. Ví taky, že nejsme nebezpeční. Matka jednou uzdravila jednu dívku z jejich kmene a od té doby nás v lese sledují a chrání. Občas jsou s Apiatanem i jeho sestry Tayanita a Zaltana. Taky mě učí jezdit na koni, je to zábava," ušklíbl se Carl.

,, To jistě," zašklebila jsem se při vzpomínce na naši divokou jízdu. To určitě. 

Ahojte, mé unikátní Bertíkovy fazolky! Jsem tu s další kapčou, užívejte adventu, vaše Spruce.