My Patronus Is Phoenix [Albus Brumbál, HP]

kapitola sedmnáctá

,,Dee, jsi v pohodě?" zeptala se mě Minn, když jsem asi deset minut nepřetržitě zírala z okna Bradavického expresu.
,, Ehm..ano, jasně, proč bych neměla být?" opáčila jsem.

,, No, jsi nějaká divná, ani ses nesmála mému vtipu s paní Micinkovou, který tě pobaví vždycky...je to kvůli Albusovi?" zeptala se a ve mně hrklo.

,, A-Albusovi? Ne, jasně, že ne, jenom jsem nervózní, se strýčkem poletíme do Ameriky, musím pořád myslet na to, jaká je asi má rodina, " řekla jsem a sklopila pohled.

,, Jasně, chápu. Těšíš se na ně, že?"

,, Samozřejmě, dnešek bude pravděpodobně nejlepší den mého života," řekla jsem a moje nálada začínala opouštět záporné hodnoty. Určitě to bude super, bratránek vypadal sympaticky, všichni vypadali sympaticky. Topila jsem se v myšlenkách, když do mě Minn šťouchla. Nejdřív jsem se zmateně rozkoukala. Udělala to proto, že kolem šel Albus. Věnoval mi smutný pohled a pokračoval. Zatraceně, kéž by na mě zapomněl! 

,, To se ti teda povedlo, Dee. Tvářila ses, jako kdybys viděla mozkomora, chudák Albus."

,, C-cože? N-ne, jenom mě to překvapilo."

,, No tak, vážně bys na tom měla zapracovat."

,, Ehm, jasně, mám na to celé prázdniny."

,, Já, no, chtěla jsem se tě zeptat, jestli bychom se nemohly někdy vidět."

,, Moc ráda, ale nevím, jestli to půjde. Udělám všechno, aby to šlo, dva měsíce bez tebe nepřežiju, Minn."

,, Já bez tebe už vůbec ne, Dee. Hele, už jsme v tady!" vykřikla Minnie a vstala. Já jen nervózně polkla a šla za ní chodbičkou plnou studentů. Vystoupila jsem z vlaku a hledala přívětivou tvář strýčka Benjamina.

,, ALODIE, TADY!" volal a já ho konečně uviděla.

,, Minn, měj se, budeš mi chybět!" vyhrkla jsem a objala ji.

,, Ty mně taky," řekla a pomalu mě pustila. Raději jsem se rychle otočila a utíkala za strýčkem. Nesnáším loučení.

,, Alodie, ALODIE!" uslyšela jsem za sebou další hlas a otočila jsem se. 
,, J-já musím, p-promiň!" zavolala jsem zpátky a utíkala. Už mě to unavuje, chovat se k Albusovi takhle, ale musím doufat, že mě co nejdřív ve vlastním zájmu nechá na pokoji. Kdyby mě ignoroval, snad by mi to pomohlo se...odmilovat. 

,, Strýčku, strýčku!" volala jsem a skočila do náruče svému usmívajícímu se strýci Benjaminovi.

,, Jak se má moje malá neteř?"

,, Skvěle, tys řekl malá?" zeptala jsem se mírně uraženě, nejsem malá!

,, Tak dobře, veliká. Spokojená?"

,, To už je lepší," zazubila jsem se.
,, Tak co, připravená?" zeptal se a chytil mě za ruku.

,, Jasně, můžem!"
,, Pevně se mě chyť a kdyby ti bylo špatně, tak řekni," upozornil mě a svět přede mnou se začal protahovat a smršťovat, cítila jsem škubání v pupíku a barvy kolem mě se slily v jednu směs, která se co chvíli měnila. Myslela jsem, že to v klidu zvládnu, ale začal se mi kroutit žaludek. Najednou jsme dopadli na pevnou zem. Objevili jsme se před srubem, který byl široko daleko jedinou stavbou. Kousek vedle nás protékala křišťálově průzračná řeka a za domem se nacházel les.

,, Páni, tady strýček bydlí?" vydechla jsem, já jsem v Novém světě, jsem v Americe!
,, Noo, ano, nemá moc rád hluk města, líbí se mu tady," odvětil Benjamin a můj kufr položil na dřevěnou terasu. Otevřel dveře a nakoukl dovnitř.