My Patronus Is Phoenix [Albus Brumbál, HP]

kapitola šestnáctá

Už bylo po závěřečných zkouškách a já se tiše choulila na posteli v dívčích ložnicích Nebelvírské věže. Zítra jedu domů a na dva dlouhé měsíce to tady všechno opustím. Teoreticky bych se měla radovat, pojedu se strýčkem Benjaminem za druhým strýčkem do Ameriky a konečně poznám svou rodinu. Ale bude se mi stýskat po Minn, Arden a taky po Albusovi. Snad si ty dva měsíce volna užiju líp, než ty všechny předchozí, kdy jsem nesměla přes práh pokoje a špačkem křídy škrtala dny zbývající do mého odjezdu do Bradavic. Zvedla jsem se k poslední pochůzce po Bradavicích. Prošla jsem portrétem Buclaté dámy a vydala se po schodech dolů do Velké síně zalité zapadajícím sluncem. Za pár desítek minut je večerka, ale mně se nechtělo jen ležet a čekat na odjezd, chtěla jsem si ten poslední večer vychutnat. První den tady byl snad ještě lepší, než když jsem se poprvé směla napít horké čokolády. Minula jsem pár portrétů a někteří jejich obyvatelé na mě vesele zamrkali a jiní pokračovali ve své akademické půlhodince. 
,, Psst, ty tam! Děvče!" uslyšela jsem za sebou poměrně nízký, ale živý ženský hlas.
,, Kdo je to?" zeptala jsem se překvapeně.
,, Tady, tady nahoře!" ozvalo se znovu a já zvedla hlavu. Mluvil ke mně portrét mladé ženy.

,, Co potřebujete?" zeptala jsem se netrpělivě. Chtěla jsem se ještě projít po sluncem zalitých pozemcích a ne tu marnit čas tlacháním s obrazy. 
,, Mám pro tebe vzkaz a ocenila bych, kdyby ses netvářila tak otráveně, nejsem žádná sova a navíc ten mladík byl velmi hezký," řekla žena poněkud pichlavě.

,, Ehm omlouvám se, jaký vzkaz?"
,, Osm hodin, Černé jezero."
,, Říkala jste mladík? Jaký mladík?"
,, Nepředstavil se, ale měl hábit se znakem Nebelvírské koleje. Krátké jemně vlnité vlasy a zářivě modré oči, ty máš vážně štěstí děvče!" řekla žena z obrazu o poznání vřeleji. Albus. Krucinál, já s ním nechci mluvit, mohla jsem děkovat Merlinovi, že jsem ho za poslední měsíc potkala jen jednou a to letmo. Mám tam jít? Je to poslední šance ho vidět než odjedu do Ameriky, ale, co mu jen řeknu, až se mě zase zeptá, co se děje? Pak jsem dostala nápad. Půjdu kousek lesem a budu ho jen pozorovat. Takhle ho alespoň uvidím a budu si moct živěji představit, jak mě objímá na rozloučenou...Zatraceně, takovéhle představy jsem si přece dávno zakázala, nesmím na něj takhle myslet, nesmím na něj myslet vůbec...Zatímco jsem si vduchu nadávala, jak jsem nepoučitelná, tak jsem vyběhla z hradu a okrajem lesa pokračovala k Černému jezeru. Viděla jsem někoho, jak stojí a pozoruje hladinu. Přišla jsem blíž, byl ode mě nějakých dvacet metrů a já poznala Albuse. Rozhlédl se a když nikoho neviděl, posadil se do trávy a vytáhl hůlku. Viděla jsem, jak se jeho rty pohnuly. Ze špičky hůlky vytryskl pramínek stříbrného světla a zformoval se do podoby majestátního ptáka. Fénix. Toužila jsem přijít blíž, pohladit ho po rameni a nechat se obejmout. Odvrátila jsem se, sesunula se do sedu a záda opřela o strom. 

,, Alodie..." slyšela jsem Albuse a přejel mi mráz po zádech. Že by mě viděl? Pomalu jsem otočila hlavou, ale on stále hleděl na hladinu jezera. Neví, že jsem tady, to je dobře. Chtěla jsem se zvednout a utíkat pryč, ale nemohla jsem. Nohy mě neposlouchaly, ruce se mi třásly. Jen nevím, jestli více nervozitou nebo chladným večerem. Vytáhla jsem z kapsy hůlku a hlavou mi zněla slova toho zaklínadla. Expecto patronum. Nevím, jak můj patron vypadá a nejspíš by se ani neobjevil. Potřebuju šťastnou vzpomínku, ale nemůžu si žádnou vybavit, žádnou dostatečně silnou. Opět jsem se pokusila vstát a zdá se, že mě tělo konečně poslouchá. Potichu jsem se odplížila dál do stínu stromů, aby mě neviděl, a rozběhla jsem se k hradu. Bylo mi jedno, že mě začalo píchat v boku a plíce jsem měla v jednom ohni, zastavila jsem se až před vstupem do nebelvírské společenky. Pak jsem se vřítila do dívčích ložnic a praštila sebou na postel. Z mého posledního krásného dne tady nezbylo vůbec nic. Potřebuju pryč, nesmím ho vidět, nesmím ho slyšet, nesmím s ním mluvit. Cítila jsem, jak mi po horké tváři stíká slza. První kapka spustila vodopád, prosím, jen ať nikdo nepřijde. Ani Amelia, Myrtle, Minn, nikdo...Záleží mi na něm, zatraceně moc, proč já? Matka mě měla prostě nechat bídně umřít hlady, všem by bylo líp. Zvedla jsem uslzené oči, když jsem uslyšela škrábání na sklo. Felix. Spěšně jsem otevřela okno a on rychle vletěl dovnitř a posadil se na mou postel. 

,, Báš pdo bdě něco?" zahuhlala jsem a popotáhla. Zvedl ke mně jednu nožku, ke které měl přivázaný malý papírek.

Drahá Alodie,

zítra Tě vyzvednu na nádraží King's cross místo tvého strýce, po té vyrazíme rovnou na cestu za Lesterem a Penelopou.

Benjamin

Ach, to jen strýček. Na chvíli jsem se bála, že by to mohl být Albus, neměla jsem na to sílu. Měla bych asi něco dělat, abych se rozptýlila. Klekla jsem si k rozbalenému kufru a začala jeho obsah skládat do komínů a úhledně rovnat vedle sebe. Uslyšela jsem nějaký šramot.
,, Nazdárek Dee, byla jsem se podívat na poslední symbolický trénink nebelvírského družstva. Řeknu ti, já se tak těším, až mě do něj vezmou!"

,, To věřím," odpověděla jsem vesele, i když můj tón hlasu byl hraný. Byla tak nadšená, nechci jí to zkazit. 
,, Máš už sbaleno?"
,, Skoro, za chvíli to mám."

,, Já jsem se na to ještě ani nepodívala, doženu to ráno a vstanu dřív," řekla Minn vesele a natáhla se na postel.
,, Jak myslíš," šeptla jsem a položila se zpět na postel. 

Bylo něco kolem půlnoci, když jsem se trhnutím probudila. Nevím proč, nepamatuju si žádný sen ani ránu, nic, co by mě mohlo probudit. Rozhlédla jsem se po potemnělé ložnici. Všechny tři, Amelia, Myrtle i Minn, spokojeně oddechovaly. Měla jsem jen lehkou noční košili, aby mi nebylo příliš horko. Posadila jsem se na postel a sáhla po hůlce. Hladila jsem ji prsty a zase pomyslela na ta dvě slova. Nemůže to přeci být tak těžké! Jenom najít nějakou šťastnou vzpomínku, což zrovna u mě je téměř nadlidský úkol. Brouzdala jsem v paměti, až jsem si vybavila den, kdy jsem s Albusem bruslila. Ihned mě zaplavil ten pocit, když mě držel v náruči. Jako by se ta rána v srdci na chvíli zaplnila. Zavřela jsem oči a zašeptala : ,, Expecto patronum." Z konce mé hůlky vystřelilo stříbrné světlo. Zase jen mlha, žádné zvíře, žádný tvar. Zklamaně jsem hůlku mrskla zpátky na noční stolek a obláček se rozplynul. Stejně jako moje myšlenky na Albuse. 

Ahojte, mí milí čtenáři! Konečně jsou prázdniny, tak mám čas se flákat, který využívám povětšinou ke psaní :P Snad se kapča líbila, votes a komenty potěší, vaše sprucelady123 :))